Chicagský tribunál

Celý čas som hľadal tie dôvody, pre ktoré mnohí označujú tento film filmom roka. Nenašiel som ich. Dlhá vykecávačka v súdnej sieni, ktorá len tak náhodou vyšla pred prezidentskými voľbami a čistou náhodou pasuje do kariet demokratom, BLM, protestom proti polícii a neomarxistom. Ani silný zážitok, ani nejakú stopu v duši z posolstva tento príbeh vo mne nezanechal. (17.10.2020)

Netuším, ako presne sa to všetko odohralo naozaj (nejakí wikipédioví výskumníci budú určite mudrovať o všetkých odchýlkach od skutočnosti, akoby v umení bolo prípustné iba dokonale dokumentárne stvárnenie histórie), ale je mi to dosť jedno. Toto je vynikajúci film, taká tá veľká, za srdce chytajúca, ale pritom nesentimentálna oscarovka a zatiaľ jednoznačne film roka (bez ohľadu na tohtoročné suchoty - keď si spomeniem dozadu pár rokov na držiteľov Oscara za naj film, tak toto je jednoznačne lepšie). Hlavnou hviezdou je, ako inak, Sorkinov brilantný scenár, ale Áron tentoraz drví aj ako režisér, dávno som nevidel niečo tak bravúrne štrukturované a vystavané - z úvodného odľahčeného nadhľadu, ktorý prekvapivo hýri vtipom, sa postupne vyvinie nervydrásajúca dráma. Postavy ani trochu čiernobiele, herci všetci zaradom skvelí. Netflix môže za rok nahádzať tony béčkového hnoja, ale týmto to všetko totálne prebil. (17.10.2020)

Jsou tu tři až čtyři velké zásadní scény, kdy sorkinovská kanonáda slov utichá a sílu sdělení přebírá plně obraz. A nemůžu se zbavit pocitu, že kdyby to natočil (jak původně před více jak dekádou měl) Spielberg, tak jsou to přesně ty scény, které by to pozvedly na ultimátní zážitek, zatímco takto jsou takové nemastné neslané a bez zamýšleného emocionálního dopadu. Jinak není co vyčítat, je to další trademarkově kvalitní sorkinovka se vším dobrým i zlým co to sebou nese. Snad jen je to na Sorkina (krom úvodu) nezvykle málo v pohybu, což je do značné míry dáno zasazením. Herecké výkony strhující, charakterizace poněkud karikaturní, tempo vražedné, dialogy lahůdkové, skutečnost uhlazená, přesahy očividné a přesto nedeklamované a... No, prostě sorkinovka. (17.10.2020)

Byl bych v tomhle případě trochu střízlivější. Chicagský tribunál je velmi kvalitní historickou reflexí a mnohé vypovídá o své rozpolcené době, ale jako inspirativní filmový příběh úplně nestíhá a v poslední půlhodině už vlastně nemá o čem vyprávět - a kompozičně silné vyvrcholení by přitom mělo být pro scénáristu Sorkinova kalibru samozřejmostí. Což o to, soudní retrospektiva se dobře sleduje a nikdy nenudí, jenže jí schází přesahující dramatický impuls, který by našponoval zvědavost a emoce až k závěrečné scéně, o což se přitom inteligentní tvůrce moc snaží. Až moc se spoléhá na vžitý stín ďábelského Nixona, jehož posluhovači necitelně shlíží na vybrané obětní beránky, a zapomíná se na konkrétnější osobní konflikty, popřípadě se zcela opomíná vývoj rozpolcených aktérů (Joseph Gordon-Levitt, jenž má jako státní žalobce svůj vlastní úvod, který naznačuje, že bude hrát v příběhu významnou roli, ale opak je pravdou. Ve zbytku vyprávění už je jen tím 'nepřátelským' právníkem, který má sice dobré srdce, ale jeho potenciální rozpolcení vede jen k dost sentimentálnímu závěrečnému gestu). Herci jsou ale skvělí (hlavně Rylance, Cohen a Langella) a vyprávění má šťávu, která je až příliš návyková, než aby se nedalo mluvit o kvalitním a poctivém řemeslu, jaké byste si neměli nechat ujít - nebýt to tak okatě zjednodušující a manipulativní, mohlo jít bezpochyby o zásadní počin (který bychom dost možná dostali, točit to před třinácti lety tolik skloňovaný Spielberg). Na víc jak 70% to zkrátka nevytáhnu, i když bych i chtěl. (19.10.2020)