Líbáš jako Bůh

O jedno zoufalé pousmání lepší než Jak se krotí krokodýli, i přesto ovšem Marie Poledňáková nejúspěšněji prohlubuje dno české kinematografie. I ten Troška jí muže závidět. Jenom u jejich současných filmů mi je totiž fyzicky špatně.. Mám pocit, že kdybych celý ty 2 hodiny bušil hlavou do zdi, tak mi v tý hlavě bude hučet míň než po sledování týhle absolutně dementní hovadiny. Příběh tam je jak když neni, humor je klasicky hezky českej (tzn. příšernej) a každý herec si zde připsal snad svůj nejhorší výkon v kariéře. Jenže nejhorší je chování postav. Paní Poledňáková snad posledních pár let přebývala v nějaký jeskyni, protože vůbec neví jak se lidi chovají. Dospělí lidi se tu chovaj jako puberťáci a puberťáci jako úplný dementi. A jestli režisérka prohlašuje, že je to komedie ze života a podobný hovadiny, tak to si z nás dělá asi srandu. Prostě utrpení největšího českýho kalibru. Na tohle vám paní Poledňáková sere bílej tesák. (11.10.2009)

S Tebou mě svět nebaví, Marie. Ani kdyby Olda Kaiser píchal jako Bůh.. Segment z libovolné české telenovely, na kterém si jen dal štáb trochu více záležet a v něm dětičky, sáňkování, nespolehlivý muži a jejich utahané ženy, situační humor jak z reklamy T-Mobilu s Chuckem Norrisem a nekončící mobilní vyzvánění (na začátku psaní scénáře zřejmě dostala paní režisérka svůj první mobil a evidentně jí učaroval). Naprosto chápu, že tento film má v první řadě za úkol být populární a pobavit širokou veřejnost (respektive něco vydělat) a to především svým "humorem a laskavou ironií" cílenou na zbytky socialistický odéru v současném zatuchlém kapitalistickém univerzu, ale na to vám, paní Poledňáková, sere Bílej tesák.. (06.12.2010)

No, sice si dokážu představit usmívající se babičky a maminky, sledující tenhle skvost, ale se mnou to tedy zamávalo jinak. Pozorování dvou čtyřicátníků (nebo podobných "tníků", už nevím), jak si dvě hodiny posílají neuvěřitelně klišovité esemesky, bude stěží pro někoho vrchol dne. Chemie ústřední dvojice vás svým smradem vyhání z místnosti a občasné herecké výpady pana Kaisera mě nutily myslet si, zda se někdo na place definitivně nezcvoknul. Líbáš jako Bůh je film trapný od začátku až do konce. Místy méně, jindy nehorázně. "Humorné" eskapády (zejména ty na chalupě) mají intelekt tříletého dítěte a pokud vaše poslední pozorné mozkové buňky neodstřelí ony, možná válku s paní Poledňákovou vyhrajete (a dokážete to dokoukat do konce). Dobře vám tak. Jedinou dobrou postavou je Karel Jiřího Bartošky, ten ale jako by sem propadl z jiného filmu. Takže hlavně za něj jednu trapnou hvězdičku. (02.05.2010)

To byl polibek smrti, Marie. Klasická česká rychlokvaška se během mučivých minut vyvinula v teror, kdy jsem v kině snad poprvé fyzicky trpěl a styděl se v podstatě za každého (snad kromě Evy Holubové) na plátně i za kamerou. Nepřítomnost jakéhokoliv myšlenkového pochodu je neumětelsky maskována situační komikou toho nejdementnějšího řádu. A žádný návykový látky vám před návštěvou kina nepomohou! A pokud Poledňáková nevidí tu tragédii, tak je to vážně humus. Chápu, že takových komentářů tady bude povícero, ale já se opravdu vykřičet musel. Český übershit desetiletí. (22.06.2009)

Děti se straší polednicí....diváci Poledňákovou. Tenhle zločin proti příčetnému publiku je kombinací mnoha skutkových podstat v rámci úderných hesel "Nebát se a nAkrást", "Zatloukat, zatloukat, zatloukat" a "Nokia, connecting people. " Vznikla specificky česká spatlanina, do které MP přihodila zahraniční suroviny v podobě hudby z Love Actually (ubohá Norah Jones), motivů a neobratných vykrádaček z Lepší pozdě nežli později, výkvět českých celibřitek a svému husákovským reálným socialismem odkojenému publiku dopřála simultánní orgasmus pokaždé, když některé z postav přišla smska. Trpícímu divákovi budiž útěchou, že jeho martyrium se nestupňuje, ale pouze opakuje, což vede k několikanásobnému zacyklení děje, kdy se tatáž kolize a tatáž krize opakuje, takže si i velmi retardovaný divák přijde na své. Zásadním tématem je tu opět, jak jinak, nevěra, která kvete v každém věku. Jediný pokrok oproti předchozím tematizacím nevěry coby českého národního sportu je tu aspekt technologických vymožeností a pokroku s nimi spojených. Poučením zřejmě je, že nevěra za pomocí internetu a mobilu je sice ohromně "free, cool, in", nicméně důkazní materiál a googlizace potenciální sokyně je směšně jednoduchá, tudíž je lépe a pohodlněji provozovat systém grupáčový. Líbáš jako Bůh je totiž zvláštním bačkorovitým způsobem cynické, zkažené a podivně zkorumpované. Jakýsi ostrůvek pozitivní deviace představuje minimálně herecky Jiří Bartoška, který ze svého mimoprostoru s nadhledem glosuje oceán imbecility kolem. Glosátorskou pozici lázeňského šviháka oslabuje fakt, že žádná postava a žádná linie nedává smysl, a chaos se ve smrtící stopáži komentuje těžko. Velká rána na závěr: jsou filmy, které jsou tak špatné, až z nich hýkáte smíchy. Tenhle k nim nepatří. 1/10. P.S. Na rozdíl od Tetsua chápu normalizaci se všemi příznaky jako období cca 1969-75, podle mě film nese dědictví spíš husákovského socialismu života v tzv. šedé zóně, kdy se údajně nedalo než zanášet u sousedů a chalupařit na vlastním... (18.02.2009)