Lidice

Kluci německý si přijeli rozdělat ohníček, ale nějak se jim rozfajroval. Cynické? Ano. Ale stejně tak se autoři zachovali k takhle silnému tématu, z něhož se rozhodně dalo vytřískat mnohem víc. Sice je k vidění řemeslně výborně zvládnutý film, ale jen s minimem emocí. PS: na tom Arbeit Macht Frei asi něco opravdu bude, když to postavilo na nohy i lazara v podání výborné Zuzany Bydžovské. (28.10.2011)

Podobný případ jako polská Katyň. Oč působivější by bylo nějaké strohé polodokumentární drama ve stylu Krvavé neděle! Tvůrci ale měli pocit, že bez předlouhé expozice, spousty postav a dějových linek se správná pocta padlým obyvatelům Lidic neobejde. První polovina filmu je tak téměř nekoukatelnou telenovelou. Druhá už je lepší, ale potenciálu tragédie zdaleka nevyužívá. Samotné vyhlazování trvá asi pět minut a spočívá v záběrech na hořící stodoly, zachraňované králíky a zastřelení několika řad mužů, kteří se u toho tváří zcela netečně, jako by se jich to vůbec netýkalo. Jednu věc mi film ale přece jen dal - netušil jsem, že Heydrich uměl hrát na housle. (29.10.2011)

Zasloužilá marnost. Je trochu smutné, že intimní příběh Lidic nedokáže dojmout jinak než Lidicemi jako symbolem genocidy. Ale není se čemu divit. Postavy jsou prázdné, Mahler s nimi hýbe po šachovnici didakticky, Riestrova kamera se nedokáže ustálit mezi teatrální stylizací scény a realismem, film nemá absolutně žádný rytmus a celý působí zoufale nevyrovnaně. Když to nejde přes postavy, tak nějaké to popravování, škrabání nehtíků, dětské ručičky za sklem plynového auta... Patetické, umělé, chtěné. Lidice jsou klasický školní film - dojmout se a nemyslet. Otázky tu chybí, celé je to psané v kostrbatých větách oznamovacích. Kontrapunkt Protektora. Film, který z mého pohledu nemá krom zasloužilosti žádný přínos k pochopení národní minulosti. Jediná opravdu vzrušující scéna: když je Šíma v závěru vyškrtnut z oficiální verze dějin. Je smutné, že i když ho tam Nikolaevův film zase vepsal, nic zásadního se nestalo. (26.05.2011)

LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento excellentní filmový epos vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, opřený zcela neobvykle o doložené lidské osudy těch dole, o jejich pohled zdola, radosti, naivity, úzkosti, je doplněn Nikola(j)evovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik pplk. Eduard Stehlík). Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnáší do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu, scénách v kladenských továrnách (s vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v jeho "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů. Psychologie postav, některými předrecenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu. Pohybují se proto zákonitě na rozhraní typu a individua. Tragédie zavražděných i přeživších je podána na pozadí vykořeněného lidského osudu, vyhaslého jedince-synovraha, vyloučeného z vesnické komunity, která zoufale hledá odpuštění a naplnění. Kdykoliv se zdá, že by toho mohla dosáhnout, vstupují do hry dějinní činitelé, které tohoto muže opakovaně vrací do výchozího bodu jeho vlastně nedobrovolné golgoty a neúprosně ho válcují. Herecky určitě vynikají Karel Roden a velmi výrazná a osobitá Slovenka Zuzana Fialová stejně jako brilantní Zuzana Bydžovská. Patos vniká do filmu až se závěrečnými titulky, které dávají tušit, co v Lidicích vlastně máme. Nemohu nekončit větou, která zní omšele, ale výstižně. LIDICE jsou dlouholetou splátkou na náš společný dluh. A velkým zadostiučiněním pro mimořádného znalce české identity Zdeňka Mahlera a doplněním jeho skvělého spoluscénáře klasických proslulých NEBESKÝCH JEZDCŮ. (04.06.2011)

Strašná sračka, které se obstojně daří vylíčit snad jen dobové poměry. Jinak absolutní selhání scenáristy (Cena Sazky? Za ty prázdné, schématické postavičky? Vážně?), režiséra (zlomové momenty, včetně poprav, jsou svojí uchcaností na smích a zároveň na facku) a dramaturgů, kteří si nebyli schopní pohlídat ani to, aby se film nestal přesně tím, proti čemu v závěru brojí. Prázdným monumentem, jenž se k ničemu není schopný vyjádřit a jen podněcuje k bezpředmětnému oplakávání zesnulých. DOKONALÝ PRODUKČNÍ KALKUL a smutná ukázka stádovitosti českého diváka. (14.11.2011)