35 panáků rumu

Suverenne najlepsi film reziserky Claire Denis /Cokolada 1988, Patecni vecer 2002/. Nadherne pomale tempo, starnuci otec venoval cas dcere, ta sa o otca aj postara , tak to mam rad, vazit si rodicov, do toho nadherne pomnale tempo, perfektne dialogy a klud pohoda nocneho Pariza. Ovsem, Pariz ma i nebezpecne stvrte ako Northern 18th and 19th district hlavne v noci, potom ulice okolo Marx Dormoy, Porte de la Chapelle, La Chapelle, Porte de Clignancourt, Porte de la Villette. Montmarte paradoxne je relativne v pohode, policia tam hliadkuje a plno turistov. Reziserka aspon trochu mohla spomenut aspon verbalne - tieto nebezpecne zony - to len ako doplnenie info : 90 % (18.08.2020)

Claire Denis nám předvádí běžný život dnešních (černých) Francouzů. Opírá se o přesvědčivé herce, byť z valné části debutanty, třeba filmově krásnou Mati Diop, i své tradiční spolupracovníky (kameramanka Agnès Godard a anglická skupina Tindersticks zodpovědná za hudbu). Snad jen povinná úlitba koproducentům ve formě výletu do Lübecku mi přišla zbytečná, ale aspoň jde o filmově docela neokoukané místo. (05.10.2014)

Pro určitou vyhraněnou část publika bude toto léto ve znamení střízlivého souboje dvou, v jistém směru blízkých, filmů, na jedné straně novinky Jima Jarmusche Hranice ovládání a 35 panáků rumu režisérky Clair Denis na straně druhé. Půjde také o soupeření mezi dvěmi černošskými herci. Alex Descas, který je k viděni v obou těchto filmech, je hlavní postavou citlivých Rumů, proti němu více prezentovaný (dík karlovarskému festivalu) Isaach De Bankolé se v Jarmuschovi konečně dočkal hlavní role a oba již tolik provázané tvůrce znovu více spojí: právě u francouzské režisérky Clair Denis zahrál v začátcích dvě hlavní postavy (Chocolat, S'en fout la mort)... Při sledování 35 panáků rumu jsem měl spoustu nápadů a pocitů, jeden ale mi přišel nejdřiv a nejjasněji - na filmu Clair Denis (a viděl jsem napřed jen jeden její film) je nejvíce kdykoli znát, že již asistovala v 80. letech u filmů tria režisérů slavných jmen: a dost dobře se z tohoto filmu pozná, co si vzala - klidné tempo a ůvod, ztělesněné jízdou vlaku, jako u ranné Wendersovy tvorby, některé přesné místa a scénické motivy od Jarmusche, pomalost od Rivetta... 35 panáků bílého rumu, které Alex Descas na závěr vypije, jsou velice kompaktním, zcela prostým, poklidným, příkladným, bystrým filmem, který se nikdy nikam nerozjede. Důležitá velice je úvodní jízda po kolejích, kde je naznačeno vše, co hmatatelně zachycenou a s pokorou prezentovanou psychologii postav popisuje. Všichni popojíždí pomalu po kolejích, ale jenom tak na predměstí, po okraji velkoměsta, nikdy nevjedou se soupravou dál, aby načichli a zažili víc ze života, do jakého se nemohou dostat, odjíždějí krokem stále do stejné stanice a jen se vrací nazpátek. Divák by chtěl pokračovat dál, ale nemůže, protože koleje jsou vždycky utnuty, tak jako jim, jednomu černochovi a jeho dceři, sousedce, klukovi z nižšího patra s kocourem, skupině řidičů příměstských vlaků, kteři se potkávají na tratích a v baru, končí kroky jen tady, v místě, kde žijí... A tak dále, et l'autre, et l'autre. Film si zaslouží svou pozornost. (18.07.2009)

Rovnako ako pomaly prichádzajúci vlak do stanice, vlak ktorý sa smie pohybovať len po napevno vybudovaných koľajách, vlak čo by emblém jak ubíjajúcej monotónnosti, tak nezadržateľnej postupnosti, aj C. D. skrz tento nenápadne metaforický prvky zdieľa pozvoľne plynúce zamyslenie sa nad zložitým (niekedy až takmer nemožným) vymanením sa z predestinácie svojho bytia, nad potrebou rodinného zázemia/citových väzieb, nad neľahkou nutnosťou zmeny ale taktiež nad tým, že práve v podceňovaných maličkostiach drieme krása dotvárajúca zmysel nášho bytia. "35 panákov rumu" nehce zapadať do škatulky typicky poučných sociálnych drám; zámerne pomaly sleduje ťažkú každodennosť rôznych ľudí z pochmúrneho predmestia a upriame sa skôr na podchytenie pocitových nuansí, než na okázalé riešienie spoločenských problémov. Z kroka na krok taktne odkrýva jednotlivé väzby medzi účinkujúcimi, študuje ich rozpoloženie a spätne ozrejmuje ich konanie. Tiché prekvapenie, ktoré sa dorozumieva pomocou neverbálnych nástrojov komunikácie a to pohľadom, dotykom, posunkom. Umocňuje ho splínový repertoár od Tindersticks, "nehrané" herecké prejavy a nevídaná úcta k spolupatričnosti ako takej. (24.10.2011)

Dráma s tichými hlavnými postavami (ale vraj v ďalších filmoch Claire Denis hovoria postavy ešte menej), ktorá sa snaží tváriť civilne. Priznám sa, radšej mám filmy s aspoň minimálnym dramatickým vývojom a prípadným konfliktom ako len pozorovať vzťahové napätie medzi postavami, hru tiel a ich mimikier. V tomto prípade mi to však až tak nevadilo. Našli by sa tu totiž momenty, ktoré ma celkom potešili a vytrhli z letargie, mám na mysli hlavne scénu z baru - tanec pri perfektnej muzike. A to čo predviedla pri tanci v tvári tá barmanka, tak to je presne to, čo mi u otca s dcérou chýbalo. Na druhú stranu, keď sa nad tým tak zamyslím, nebolo to zle natočené a aj režisérkin spôsob narábania s postavami bol celkom fajn, ale... keby mi len tí herci boli trochu sympatickejší. Nedokázal som si k nim nájsť cestu a možno aj preto sa mi námet odpútania sa dieťaťa od rodiča z tohto pohľadu a väzbou na konkrétne postavy zdal trocha banálny. Nebola tu žiadna charizma, žiadne fluidum, necítil som žiadne dramatické napätie a tým pádom sa nedostavili ani žiadne emócie. Bolo mi jedno ako to s nimi dopadne, len nech to už nejak dopadne. Otázka na záver - to vážne chceli zrušiť antropológiu na tej fakulte, alebo sa mi to len zdalo? Slabý priemer. 55/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. (18.01.2016)