Povolání: Reportér

Pět let po americké premiéře Zabriskie Point, která byla přijatá s velkými rozpaky (Úspěch Zvětšeniny se napodobit nepodařilo.), se Antonioni vrací k evropské koprodukci. Navzdory tomu, že se film může pochlubit skvělými exteriéry, (Africkou pouští počínaje, Mnichovem a Barcelonou konče.), i hereckým obsazením, považuji jej za jeden z režisérových slabších, který se nemůže rovnat žádnému jeho filmu starší dekády. Kde je zakopán pes? Problém je, že film určený pro americkou i evropskou scénu zcela neodpovídá původní režijní koncepci. Film měl v původní verzi přes 4 hodiny. Když byl sestříhán na necelé dvě hodiny, mnoho se z něj ztratilo. Vlastně to nejcennější. Atmosféra. Sice i zde se objevují Antonioniho klasická existenciální témata o hledání významu lidského bytí a práva na sebeurčení člověka ve společnosti, ale v poněkud slabším a jiném provedení. Vzdání se své identity jako cesta k útěku před sebou samým a svým životem, je téma jako hrom. Režisér se znovu drží svých osvědčených konceptů a způsobu vyprávění. Jenomže psychologický rozměr se tentokrát nepodařilo předat. Vše jde prostě ve spěchu a nevhodném tempu. Narativní děj nabývá krácením stopáže na významu, což je u Antonioniho anomálie a zjevná chyba. Nicholsonův výkon, který je kritikou považován za jeden z jeho nejlepších, působí rozpačitě. Je to herec, který hraje obvykle v neustálém pohybu, při rychlém střídání výrazných grimas. V Antonioniho režii a statické kameře se tyto tradiční herecké zbraně nedají uplatnit. Proto Nicholson působí na diváka zcela jinak než ve všech svých tradičních rolích. Antonioniho mistrný um předávání pocitů pomocí dlouhých záběrů na tváře, opírající se o dokonalou symbiózu herce a režie, se mohl objevit i zde. Díky zásahům velkých studií se mnohé ztratilo a my sledujeme úplně jiný film. Místy jakoby se mistrův rukopis vytrácel, abychom ho pak zase na chvíli našli. Moc by mě zajímala původní koncepce. Koncepce, kterou Antonioni považoval za jedinou správnou. 66% (09.01.2012)

Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku) // 30.5.2020 Původní Antonioniho "ideální" verze měla prý 4 hodiny.. To by byl teprve bjiák! (12.05.2018)

Divácky nejvstřícnější Antonioni jakého znám a asi i nejepičtější - Tassílie, Londýn, Mnichov, Gaudího Barcelona i jiné Španělsko... Lehce stravitelný lehce kriminální děj filmu je ovšem samozřejmě trochu ozvláštněný osobitým režisérovým stylem, postavy zvláštně jednají, zvláštně se chovají, vedou zvláštní rozhovory, ale nic, co by nepřekousl nebo nepochopil i průměrný "novák" (i když by to pro něj byla nejspíš zdlouhavá nuda). Z celého filmu mám nesmazatelně do paměti vrytý jeho předposlední, nekonečně dlouhý záběr, ve kterém kamera záhadně projde zamřížovaným oknem z hotelového pokoje na dvůr, záběr, na který jsem si naposledy vzpomněl nedávno díky Iñárritovu Birdmanovi, záběr, který je mi záhadou dnes stejně jako už někdy před dvaceti lety, záběr, po jehož (nejspíš triviálním) vysvětlení schválně nepátrám, abych si ho v mysli uchoval jako slastně záhadný. (06.02.2015)

Jacka Nicholsona bezmezně zbožňuji, ovšem Antonioni je pro mě těžký tvůrce, jehož filmy bývají těžko stravitelné. A musím přiznat, že u Povolání: Reportér jsem měl co dělat, abych udržel pozornost. Možná tohle plouživé existenciální drama docením někdy v budoucnu, ale zatím dávám jen takové lhostejné, neúčastněné hodnocení. (09.09.2019)

Povolání: Reportér je poetickou ódou krize středního věku a Antonioniho rukopis si pohrává s pocitem. Vyhoření profesního i osobního života po fyzickém vyčerpání neodolalo impulsu myšlenky. Změna identity má být životadárným elixírem, ale fascinace samotnou podstatou přeměny se zvědavě noří pod povrch a hledá identitu. Nechává se strhnout tajuplným proudem pocitu osudovosti, nejhlasitější bolestí je osamělost. Minulosti se utíká z přesvědčení, přítomnost je ve znamení tápání a povlávání, budoucnost se nesrozumitelně ztrácí v neschopnosti rozhodnutí a bezradnosti duše. Některé následky činů již nelze zvrátit, změna nepřináší očistné znovuzrození a cynicky se vysmívá vzrůstajícímu pocitu strachu marnosti. Hlavní postavou krize středního věku je David Locke (zajímavý Jack Nicholson), uznávaný anglický televizní novinář. Pozorovaná neměnná bezútěšnost politicko-společenského stavu, rutinní setrvačnost prázdného svazku, fyzická náročnost předpokládaných ambicí. Celková a absolutní vnitřní vyhořelost je silným impulsem, náhoda se šibalsky usmívá a lákavě mrká v náznacích, naděje halucinuje v představách neznámého pocitu svobody a nezařaditelnosti a Gaudí s pouští se stávají symbolem. Osamělost je nejsilnějším pocitem, pevný bod nikde v dohledu. Obroda umřela na nerozhodnost a strach, svoboda spolkla samu sebe. Hlavní ženskou postavou je mladá obdivovatelka Gaudího staveb (zajímavá Maria Schneider), svůdný přelud. Vzbuzuje zdání éterického vlnění předurčenosti, oslavuje mužnou sílu moci a možností a bloudícímu se stává Sirénou s omamnou příchutí. Důležitou postavou je David Robertson (Charles Mulvehill), efektivní obchodník a nabídnutá možnost změny. Nevyplácí se kráčet ve stínu silného ducha, pokud neznáme jeho prokletí. Výraznější postavou je Rachel Locke (Jenny Runacre), Davidova manželka se zaskočeným svědomím, které jí nutí do hledání odpuštění. Lze najít objektivní pravdu? A také Martin Knight (Ian Hendry), televizní producent a Davidův spolupracovník i kamarád. Za zmínku stojí také čadský opoziční předák Achebe (Ambroise Bia). Hlavním motivem filmu je hledání, osamělost a tápání. Zápletka je filozofickou pomůckou a pohrává si s lidskou slabostí, strachem. Krize středního věku v Antonioniho podání je esteticky filozofujícím moučníkem. (17.06.2018)