Štvorylka

Ťažko sa hodnotia takéto filmy. Štvorylka je veselohrou a v istom smere aj satirou na ženskú vypočítavosť a keď si to tak vezmeme a poobzeráme sa okolo seba - tak je štvorylka aj satirou na ženský charakter. Ktorý sa ak môžem podotknúť veľmi nezmenil ani v súčastnosti. Jozef Medveď debutoval týmto filmom a čo je podľa môjho názoru hodné spomenutia - je fakt, že táto epizódka, ktorá je roztiahnutá do dlhometrážnej stopáže, ako zlepenec rôznych charakterov a situácií, funguje. Ale to že štrukturálne film drží pokope ešte neznamená, že je dobrý. Aspoň čo sa môjho názoru týka, keď sa na neho pozrieme teraz, cez oči porevolučnej generácie. Vtipné miesta sú skôr úsmevné a nie je ich tak veľa. A hlavná zápletka - aj bez naťahovania je vlastne stále o tom istom. O ukecaných a afektovaných babách. Nepopieram, že po technickej stránke nie je filmu veľa čo vytknúť. Kostýmy, tanec, Kršková kamera, alebo herecké obsadenie zohráva svoju úlohu perfektne, ale nie do takej miery, že by vás prinútili zapamätať si tento film. Štvorylka je roztomilou kostýmovou veselohrou, na ktorej sa bohužiaľ čas podpísal a ktorá je miestami nudná a afektovaná. (15.12.2011)

Secesní plesová romance ze slovenského prostředí má sice něco do sebe, ale schází mi v ní výraznější zaujetí pro zvolené období. Zápletka, vystavěná na kontrastu maloměstských seladonů versus vojenských uniforem je svým způsobem nepříliš zábavná a celkový dojem kazí i strohé ateliérové kulisy. Určitým pozitivem je naopak obsazení již postaršího Františka Krištofa-Veselého do vedlejší role obersta von Rumplaye, který se na plátně objevil po patnácti letech. (17.04.2010)

Írečitá slovenčina bez anglikanizmov, to je až pohladenie na duši pre rodoľuba, že v čiernobielej tancovačke nikto nechce čilovať, normálne sa slušne rozprávajú namiesto četovania a fakovania, rozprávač namiesto spíkera, dámy v róbach namiesto outfitov, na bále žiadne brejkdensy a napodiv nikto nebol gej. Nuž ale táto paródia na ženské stereotypy by už dnes asi nemohla byť natočená, lebo predsa šovinizmus, mizogýnia a všetky tie progresívne prvky, ktoré priviedli skutočné umenie k jednorozmernej nádobe na aktuálne vlajočky. (27.11.2023)

Dílo klasika slovenské literatury, národního umělce Janka Jesenského, od jehož úmrtí uplynulo deset let, je zejména v Čechách poměrně málo známé. Možno proto jen uvítat, že se diváci mohou nyní seznámit alespoň s malou částí jeho díla, s filmovou veselohrou „Štvorylka" podle stejnojmenné Jesenského povídky. (V českém překladu vyšla naposledy v letošním roce ve sbírce povídek „Sluneční lázeň".) Filmové zpracování se od povídkové předlohy v mnoha směrech odlišuje, většina postav je převzata z jiných povídek Jesenského nebo bohatěji charakterově rozpracována, forma je po dramatické stránce daleko sevřenější a satiricky vyhrocenější, avšak to hlavní, autorův záměr vysmát se maloměšťákům, jejich malicherné nadutosti, omezenosti a sensacechtivosti, se autorům filmu podařilo zachovat a ještě podtrhnout. Učinili tak nejen s vkusem a s pietou k dílu Jesenského, ale navíc se jim podařilo téměř anekdotický příběh rozehrát s takovou dávkou humorných a nápaditých situací, že to „Štvorylku" nesporně řadí mezi naše úspěšné veselohry posledních let. Režiséry této první slovenské historické veselohry jsou Jozef Medveď, - mladý slovenský filmový pracovník, který po absolutoriu pražské filmové fakulty Akademie musických umění v roce 1952 pracoval jako režisér a scénárista v slovenském dokumentárním filmu, a laureát státní ceny Karol Krška, jemuž bylo u příležitosti desátého výročí znárodnění československé kinematografie uděleno vyznamenání „Za vynikající práci", za úspěšnou činnost v oboru umělecké filmové fotografie. V hraném uměleckém filmu debutoval jako kameraman v roce 1947, kdy s režisérem Martinem Fričem natočil první poválečný slovenský film „Varúj!". O rok později spolupracoval jako kameraman na filmu „Vlčie diery", v roce 1950 natočil film „Priehrada". Velkého úspěchu dosáhl filmovou fotografii snímku „Boj sa skončí zajtra", za niž byl v roce 1951 vyznamenán státní cenou II. stupně. Po spolupráci s režisérem Václavem Kubáskem na filmu „Mladé srdcia" natočil Karol Krška s laureátem státní ceny Josefem Machem první slovenský barevný film „Rodná zem". Filmový přehled 49/1955 (13.04.2003)

Ženy sa nevedia dočkať veľkolepého bálu, chystajú róby, ale muži majú celkom iné starosti - ako zachrániť česť svojich žien a snúbeníc a nenechať ich zneuctiť od dôstojníkov, ktorým určite žiadna neodolá. Čakanie na oficiérov je skoro nekonečné, a nie je isté, či vôbec prídu. Tanečný poriadok kto-kedy-s-kým zapisovaný do zošita možno skončí podupadný na zemi a zábavu sa snaží zachrániť aspoň Kroner s matkou plesu. Lepšiu zábavu určite zažije nižšia vrstva služobníctva a bežných vojakov, ktorá radšej ako nudnú štvorylku tancuje čardáš. Keďže je to podľa literárnej klasiky, ťažko tvorcom niečo vyčítať na jednoduchom príbehu. Dibarbora a Krížiková sa objavia v mladom vydaní, len chudák Kroner aj v celkom mladom veku musel hrať dosť staré postavy, taká vizáž mu bola nadelená. –––– Ách Olinka, cítim diaľku medzi nami. –––– A toho bibasa juristu šabľou rozsekám na segedínsky guláš. (18.12.2013)