Rozvod po italsku

Rozvod po italsku je dokonalou satirou života dobového sicilského maloměsta. Film je postaven krom vtipu na výborném herectví Marcello Mastroianniho a půvabu Stefanie Sandrelli. I vedlejší postavičky skvěle zapadají do děje a dotváří celkovou atmosféru italského maloměšťáctví. Vyskytuje se zde celá řada vtipných scén a kuriózních situací, z nichž mnohé film charakterizují a činí ho jedinečným. Patří sem z dnešního hlediska absurdní plánování vraždy manželky, jehož součástí je hledání nápadníků, sledování, příprava obhajoby atd. Vše je podáno s ohromným vtipem a komentováno vnitřními monology hlavního hrdiny. Velmi povedená je i scéna, kdy místní starousedlíci vyráží do kina na Felliniho film Sladký život se slovy „Slyšeli jste o tom? Jsou to orgie jako za Tiberia. To musíme vidět.“ Divák se zkrátka nemůže nudit. 87% (26.10.2010)

Kujme pikle, pikle kujme:-) Obrazotvornost děsivě inspirující. Jak Marcello pravil, v Itálii je rozvod téměř nemožný. Proto hledal tisíc důvodů, jak ho uskutečnit, ale ne z vlastní viny. Jeho vztah zavánějící incestem, manželčino fňukání, musel se trápit:-) Na mě však v tom knírku působil až seladonsky, ne jako oddaná milující bytost. Co bylo zajímavé, tak vystižení oné doby, kdy panovaly jiné mravy. Být paroháčem bylo potupou téměř pro celé město. Čekala jsem soucit, ale tolik opovržení. Závěrečné vyústění bylo trefné. Opravdu není vše tak, jak se tváří. Marcello hrál skvěle ztrápeného muže. Hravě zastínil všechny další účinkující. (23.07.2010)

Včerejší příjemný večer patřil dvěma partičkám šachů a téhle italské komedii. Rozvod po italsku je pro mě nezvyklým příběhem. Vždyť kdo by chtěl, aby mu žena byla nevěrná? Jen nevěrník sám. Popravdě bych z Féfého ženy taky šílel a není divu, že chytl druhou mízu. Krom toho ta sedmánctiletá dcera sestry byla fakt kus. Ke konci příběhu tu máme zajímavé situace kdy, každej zastřelí svýho partnera :-) no a na úplný závěr je tu takové menší překvapení, jak by asi dál příběh pokračoval. Marcello Mastroianni hraje přesvědčivě a jeho žena předvedla taky slušný výkon. (21.07.2010)

Klasické dílo italského již vyzrálého italského neorealismu v černobílé, jež mu sluší. Ve své době byl příběh podnikavého polomafiánského šlechtice protestem proti tomu, že italské zákony nepřipouštěly rozvod, ale současně také svědectvím o stavu pokrytecké prudérní morálky na největším ostrově Středozemního moře. Maloměsto Agrigento (jak říká ichvypravěč Mastroianni, 18 000 obyvatel, z toho 4 000 analfabetů), se od francouzských Zvonokos či českého Kocourkova neliší ničím, snad jen dobou děje a místním vševědoucím mafiánským kmotrem. Zachycení atmosféry kolem uvedení proslulého Felliniho SLADKÉHO ŽIVOTA v místním kině je jen dalším bazálním kamínkem této pomyslné mozaiky malosti a zapšklé provinciality. Mastroianni tu skvěle splývá se svou rolí lehce znuděného rentiérského kavalíra v nejlepších letech; úspěch filmu by bez něj byl nepředstavitelný. Unylá výrazně italská krása Stefanie Sandrelli i rozkypělý květnatý patos Pietra Tordiho jsou dalšími hrozinkami na dortě tohoto dnes již klasického díla. Díla smíchu, který co chvíli tuhne do vážného výrazu hluboce zamyšlené divákovy tváře. (18.04.2010)

Přiznám se, že tento film byl můj první s Marcello Mastroiannim. A nevycházel jsem z úžasu. Velkou roli měl i perfektní dabing V. Vosky. V okamžiku, kdy jsem přistoupil na pravidla hry, tak jsem se celou dobu královsky bavil. Je to samozřejmě i o náladě, v jaké si film pustíte, ale ten potenciál pobavit tam nesporně je i po těch 50-ti letech, od jeho vzniku. Rozvod po italsku je totiž velice aktuálním dílkem. Vřele doporučuji, i když si jsem vědom, že se možná krapánek sníží rozvodovost a zvýší úmrtnost :o) (05.09.2010)