Norské dřevo

Věřím tomu, že za filmem byla snaha vytvořit věrnou adaptaci jedné výjimečné knihy. Problém je, že kniha hodně pracuje s nevyřčeným, tedy s tím co je řečeno "mezi řádky". To já jsem ve filmu neviděl. Místo toho jsem měl problém neusnout. To nevyřčené se opravdu nedá nahradit dlouhými záběry na lesní krajiny, kde na pozadí hraje smutná a pomalá píseň. Možná je to prostě tím, že kniha je nezfilmovatelná. Navíc film je určen opravdu jen pro čtenáře, běžný divák si po shlédnutí bude ťukat na čelo a říkat si, že ta kniha musí být blbost. (14.11.2014)

Krásný sen, ze kterého vás probudí vlastní slzy, tak lze interpretovat adaptaci Murakamiho románu. Kdo román četl, bude každou scénu okamžitě znát. Odchylka od knihy je minimální. Kniha je spíše vzpomínkovou cestou do třicátých let, zatímco ve filmu tato retrospektiva není a je nahrazena voice-overem. To dává filmu jiný - vzdušnější - celek, který je jakousi rozšířenou vzpomínkou, až mi některé paralely připomínaly film 2046. Jak vizuálně, tak tématicky. Herci nemají na kreace čas. Tři hlavní hvězdy, spolu s Kiko Mizuhara jako Midori, jsou možná trochu příliš ideálním obrazem postav pro tento film, ale celkově přispívají solidními výkony. Anh Hung Tran a jeho režie je skvělá. Jeho zaměření na přírodu, extrémně velké detaily rostlin jsou ohromující a pracují v tandemu s příběhem. Záběry Toru a Naoko v horských končinách jsou kouzelné a tyto scény jsou z knihy perfektně přeloženy do filmu. On objímá Naoko v přírodě, ve které se oba ztrácejí. Hudba Johnnyho Greenwooda z Radiohead je geniální. Je to sice v rozporu s tím, co by jste očekávali z předlohy, ale rychle si uvědomíte, že to vlastně takhle má obrovský smysl. Stejně jako ve filmu Až na krev není nikdy hudba v pozadí a ve filmu nese stejnou váhu jako vizuální stránka. Další příležitostné skladby, kromě titulní hudby filmu (Norwegian Wood) jsou od jakési kapely Can. Některé okamžiky ve filmu však zanikají (málo scén s Reiko) a občas emočně přehánějí jako je třeba pláčící a slintající (doslova) Tóru. Možná má film pár much, ale je to vyjimečný a pro fanoušky Murakamiho jistě povinný film. (28.01.2011)

Docela chápu že se Anh Hung Tran snažil přenést onu tajemně melancholickou náladu z Murakamiho předlohy i na plátno. Docela i tím pádem chápu jeho dlouhé záběry, detaily - makra a jíne zpomalování. Bohužel pro něj a hlavně pro diváky to prostě nefunguje. Film se sice tváří zhruba tak jak vyznívala kniha, ale nefunguje kompaktně, nefunguje tady děj, ta atmosféra jednoduše nemá do čeho zapadnout. Výslednkem tak jsou možná pěkné a zajímavé obrázky, kterými to ale končí. No a když je takových obrázku na 133 minut tak je jasné, že se diváci budou nudit. Včetně mě. Škoda, hodně jsem se těšil. Nečíst knihu tak jdu možná na tři hvězdy, takhle dvě. Ale když se ke mě vrátíš, vybereš si jen mě, slibuješ? (15.04.2011)

Norské dřevo je určeno především znalcům knižní předlohy, kteří se sice neubrání rozpakům, ale nakonec uznají, že i přes všechny neduhy to prostě líp zfilmovat nešlo. Murakamiho dílo je přeci jen až moc určené papírovým stránkám. Neznalým knihy nebo japonské mentality pak v kině hrozí, že se ocitnou na podivném erotickém dramatu s dokumentárními záběry nádherné japonské přírody. Více v mé skromné recenzi (17.03.2011)

Tak tohle se mi dlouho při návštěvě kina nestalo, abych zhruba hodinu po začátku filmu začala sledovat čas a odhadovat kdy už by mohl být konec. Možná na tom mělo svůj podíl prostředí - zakouřený sál kina Lucerna mi vážně nevyhovuje - ale asi mě k tomu nutil spíše Anh Hung Tran. Vleklé (asi umělecké) záběry na statické prostředí či lidské tváře byly v tomto filmu naprosto zbytečné a zbytečně ve mě vzbuzovaly naději, že už je konec. Ale abych jen nekritizovala. Ve filmu mě zaujalo zvláštní střídání barev. Jako by mezi sytě zelenou a šedo-bílou nic nebylo. Takže buď je člověk šťastný, stále obklopen radostí, užíváním si života a nadějí, že vše to tak zůstane a léto nikdy neskončí a nebo je obklopen jen šedí, studeným sněhem, neštěstím, nemocemi, beznadějí, smutkem a smrtí. Nic mezi tím není. Není možný žádný kompromis. (28.01.2011)