Slunečnice

Sophia Loren a Marcello Mastroianni v nemilosrdné katarzi pravdy. S tebou i bez tebe. Dávno tomu jest. Byli láskou potřísněni, krátce svoji, úsměvy líbánek za slzy války vyměnili. Teď sama osamělá v ruce jeho fotografii svírá - mrtvý nebo živý, válka je rozdělila. Přiznání lásky v karafě touhy, kterou naplnili, byť jen na okamžik. Jejich rty již nebudou se líbat více, svou lásku odložili do truhlice, zůstala tam kdesi v dáli, stejně jako posetá pole, plně zalité, sličně zlatavé slunečnice. Máme důvod mlčet a sbohem dát, všechno před tím hezké si zachovat. Přemoci slzy přítomných myšlenek - již není čas. Na kolejích čeká smutné to loučení, smířit se s pohledem, se špetkou citu v srdci, který bude navždy v nás. Vzpomínky zůstanou, nevyblednou, nerozplynou se s ubíhající krajinou. (28.06.2015)

Ze všech lásek které spolu Sophia Loren a Marcello Mastroianni na plátně prožili, je tahle asi ta nejsmutnější. Potkali se na začátku války. To co bylo původně krátký románek užívajícího si vojáka a poblázněné holky, přerostlo do manželství ze zoufalství a poté do vztahu, který vydržel i roky odloučení. Z války se už nevrátil, ale Giovanna ví, že její milý Antonio žije a někde v Rusku na ní stále čeká, tak jako čekala ona na něho. Vittorio De Sica umí natočit i malý příběh jako nezapomenutelné drama. V pravdě banální zápletku rozvinul v hluboký a bohatý snímek plný silných momentů. Mohl se spolehnout jak na perfektní hudbu a skvělou kameru, tak na herecké mistrovství obou protagonistů. Loren hraje možná nejlíp jak jsem ji kdy viděl a Mastroianni za ní vůbec nezaostává. Závěrečná šestihvězdičková scéna na nádraží si zaslouží zařadit do zlatého fondu světové kinematografie. (12.07.2012)

V tomto romantickom, silne melodramatickom titule, snáď oveľa romantickejšom, než bola predsa legendárna Casablanca, sa mimochodom  talianskemu režisérovi  De Sicovi, podarilo zachytiť viac, ako povedzme 10-ročné, trvajúce obdobie, a to rovno odohrávajúce sa od úvodného, neapolského Talianska až vari i po konečný, moskovský, Sovietsky zväz, a to konkrétne s celkovou vzdušnou vzdialenosťou v podobe cca 2372.1 km, tak zrovna asi približne toľko delí táto diaľka od seba hlavné postavy: Giovannu & Antonia, nakoľko jeho najprv povolali na „východný front”. • Presne tak, nachádzame sa takmer na konci II. svetovej vojny, no rovnako tiež podotýkam, že v roku 1944, zatiaľ ešte nie je nič skončené, akoby sme si mohli trebárs myslieť. Skrátka, „človek sa zaobíde bez človeka, a preto tak ľahko obetuje človeka vo vojne,” inými slovami povedané, že protagonista, prezývaný Anto, by sa v podstate už vôbec nemusel vrátiť z ruského frontu, ak by dajme tomu udrela i tuhá, ruská zima, tak by k tomu mohol ešte okrem iného aj zamrznúť? • Talianske herecké superhviezdy - par excellence, t.j. Sophia Lorenová & Marcello Mastroianni, stelesnili túto, ústrednú, zväčša od seba oddelenú, manželskú dvojicu, nachádzajúcu sa práve na akomsi „zlomovom rozhraní”, čomu vlastne zvyčajne i priamo napomáhal vskutku sentimentálny scenár, ktorý asi miestami príliš tlačil na pílu. • I napriek určitej "afektovanosti" zo strany celkového diania, je snímka z môjho pohľadu napokon hodne stráviteľnou, ak to avšak beriem, ako celok, ktorý určite podľa mňa stojí za pozornosť, možno aj za prispenia kvalitnej hudby, sa hneď vedľa hereckých prejavov, ďalej práce kamery a samotnej výpravy, jednalo o čosi naprosto pozoruhodného, čo si rozhodne zaslúži azda nielen moje videnie. (19.08.2023)

"Blízka smrť ľudí zmení, zmení i city..." S. Loren i M. Mastroianni mi s týmto filmom urobili podstatne väčšiu radosť ako s Manželstvom po taliansky. Rýchla svadba predĺži talianskemu vojakovi dovolenku. Radovánky zachutia, pokúsia sa oblbnúť úrady i blázinec, ale nechali sa načapať...Za trest dostal Antonio kopanec do riti a ten ho odniesol až na ruský front. Po čase sa vojna sa skončila a Antonio sa nevracia. S. Loren balí kufre a vydáva sa na dlhú cestu do Ruska s nádejou, že si muža nájde...Dlhú cestu lemujú polia slnečníc, odtiaľ pravdepodobne ten názov. Pobyt v Rusku si s inými scénami nezmýlite, pretože okrem ruštiny znie i dobrá hudba s typicky ruskou balalajkou. Peniaze na akčné scény bojov v Rusku neboli, preto je tu len podivne urobená koláž záberov. Po filme som však uznanlivo pokyvoval hlavou, pretože sa končí tak, ako to v živote často chodí a tvorcovia sa z toho nesnažili urobiť gýč s láskou až za hrob a happyendom. 80%. (28.09.2014)

Civilní dozvuk tragédie poslední války, která nebyla jen běsněním armád, ale rozdělovala lidi, lámala přirozený běh jejich životů a tvořila nová mezinárodní pouta a dramata. Po filmové stránce romance, těžící ze společného emocionálního jmenovatele ruské a italské školy, bohužel i po formální stránce však nabízí o poznání méně, než třeba Kalatozovovi Jeřábi táhnou. Kožich je ale kožich. De Sica a Mancini tu prokazují svou znalost řemesla bijákového spektáklu. (13.09.2014)