Občanský průkaz

To poslední co naše kinematografie v současnosti potřebuje je další hořkosladké epizodické komediální drama o přežívání "tehdy před lety" z Jarchovského stáje... Jenže co nadělám, když mám pro tento typ tuzemského mainstreamu prostě slabost. Zvláště když se v Občance právě mix "zábavy s tím vážným" daří míchat zdaleka nejlépe za hodně dlouhou dobu. A kdyby tím defilé skvělých (i skvěle zahraných) postav a jednotlivých scén, provázel i zajímavější hlavní hrdina, tak by spokojenost byla ještě větší. (25.10.2010)

Svěží a vtipná záležitost, která je hezky věrná svému názvu a hyzdí ji snad jen zbytečně dlouhá stopáž. Příběh? Mánička nám vypráví, jak bylo kdysi těžké poslouchat Plastiky a koupit si džíny. Neposoudím, jak moc je její vyprávění zaujaté, nicméně ten revoltující tón je bezchybný a pauzy na básničky jakbysmet. Linka s Martinem Myšičkou je za jasných pět hvězdiček. (21.04.2011)

No, být trochu méně znalý praktik různých mediálních poradců, a nachytat se bez znalosti čehokoliv dalšího na heslo "od tvůrců Pelíšků", asi bych Českou televizi nevybíravě proklínal, že mi tohleto předhodila pěkně od osmi, ve svátek, když mám náladu právě na ty Pelíšky (že jo mámo). Je totiž nezvratným faktem, že Občanský Průkaz se vydává hodně jinými cestičkami - cestičkami, kde droboučké radosti a rebelie každou chvíli zasekne nějaká režimu podkuřující svině nebo sám systém, v němž si byli všichni rovni (dokud drželi hubu a krok a na nic se neptali a nic si o ničem nemysleli). Cestičkami undergroundu, náctileté rebelie, každodenního konfliktu s tím, že "je to složitější" (což leckdy bylo, ale někdy taky nebylo). Cestičkami toho, že sranda nejenom že někde končila, ale ani kolikrát nestačila začít. Pro mě je to velice dobrý a v mnohém poučný film, jehož tvůrci si ale nejspíš ukousli trochu větší sousto než předpokládali - i když chápu, že jde o adaptaci knihy psané formou deníkového záznamu, není podle mě pro tvůrce FILMU omluva, když se například vyjeví docela závažné skutečnosti ohledně postavy Jiřího Macháčka, a dál se to neřeší. Nebo když nastane magický realismus a Martin Myšička mluví ze spaní. Kromě tohohle ale není Občanskému Průkazu asi co vytknout - po technické stránce je to nádherná, atmosférická dobová podívaná (ze které jde v těch správných momentech i mráz po zádech), nevycepovaní mládežníci válí stejně jako zasloužilí matadoři svého oboru, a Kristýna Liška Boková roste do oslnivé krásy (herecké - do té fyzické už dorostla dávno;)). Jako divák bych si asi vybral ty líbivější, přívětivější a v podstatě pohodové Pelíšky. Z hlediska historického ale na plné čáře vyhrává Občiansky Preukaz. A takových filmů je nám taky zatraceně třeba. 80%, a první setkání určitě nebylo poslední... (06.01.2013)

Občanský průkaz Ondřeje Trojana chce cíleně přijít s nějakým novým, pravdivějším poselstvím o době normalizovaného socialismu u nás. Sám režisér zapojený do značné míry konspirativních kruhů kolem divadla Sklep, stojícího spíše vně než uvnitř oficiálního kulturního dění té doby a zhusta tepajícího neduhy šedé zóny tehdejšího establishmentu, je dobrým vypravěčem podobenství, stejně jako je dobrým pozorovatelem s citem pro detail a symboliku doby a režimu. Právě tak i Petr Šabach, jehož stejnojmennou knihu režisér Trojan zadaptoval. Tady už je ovšem první minusové znaménko filmu - ač Šabach popisuje ve své knize mnohem širší období a obsáhl téměř celé období 70. i 80. let, Ondřej Trojan a hlavně scénárista Petr Jarchovský se rozhodli zpracovat jen výsek, tedy několik málo let v období nejtužší normalizace. Sonda do šedého a bezvýchodného období gulášového socialismu je ovšem přesto ve výsledku zase až příliš smířlivá a pakliže uvážíme, že hlavní hrdinové se rekrutují z pomezí undergroundu a jsou ,,máničkami", tedy nepříteli socialismu a zřízení, je opět smířlivě falešná. Skutečný popis společenského podhoubí a neoficiální kultury i společnosti je, co se týče filmu, podán ve vynikajícím černobílém (tak symbolickém provedení k tehdejší šedavé době) Nikolaově ...a bude hůř a v mrazivých Poutech, Občanský průkaz je bohužel zase jen nostalgicky vyznívající tragikomedií, i když komedií podařenou a skutečně zajímavou. To postižení ryze chlapeckého světa, střetu generací a pubertálního rebelantství (které je vlastní každé době mimo panující režimy), dokonalé postižení hudebně-kulturního rozměru vzdoru proti oficiálně prezentované kultuře a především ona zdařilá determinace života mladého muže, symbolicky ohraničeného dvěma barevně specifikovanými dokumenty - život od červené knihy k modré, od občanského průkazu k obstarání si modré knížky (i názvy bigbítových kapel z té doby jsou plny důkazů - Blue Effect, DG 307...), sám dobře vím, o co šlo, protože jsem též hrdým majitelem onoho ,,modrého efektu", který zachránil člověka před ztrátou dvou roků života, důstojnosti a možná ještě horších věcí... Podobné filmy: Pouta, Pelíšky (26.10.2010)