Amarcord

Poslední šance Fellinimu mě s italským klasikem konečně usmířila. I Federica totiž dohnala nostalgie a to natolik povedená, že ji ještě několik let po zhlédnutí nemůžu úplně vymazat z hlavy. V klukovských zážitcích jsou všechny dojmy zveličené, všechny postavy věrohodně černobílé a všechny příhody nezapomenutelné. Sice i tady pan režisér v jednu chvíli přestřelí, když venkovskou epizodku nechá jít až příliš daleko přes hranice snesitelného absurdna, ale jinak je pro mě Amarcord jeho zdaleka nejstravitelnější i nejlepší snímek. (30.05.2006)

Řekne-li se evropský film, vybaví se mi Amarcord. Řekne-li se puberta, vybaví se mi mocná ňadra paní trafikantky, nadržená Lištička a onanie v autě. A řekne-li se Amarcord, vybaví se mi vřelý a láskyplný film, který uvolněnými tahy s lehkou nadsázkou črtá portrét italského maloměsta se všemi jeho slastmi i strastmi. Vybaví se mi motocyklista zvaný Prďoch, banda pubertálních výrostků, zakrslá jepťucha, vzteklý otec a prdící dědeček. Prostě film, který je mi blízký a který mě fascinuje už celá léta. Tolik krásných minipříběhů, tolik humoru, tolik lásky k postavám. Amarcord je velkolepá oslava vypravěčství a režijních dovedností, otevřené filmové duše... Prostě všeho, co pro mě znamená evropská kinematografie ve svých nejlepších chvílích. (25.01.2004)

Čím častejšie Amarcord vidím, tým sa zdá fádnejší. Po prvom pozretí jasná stopercentná záležitosť, po druhom pocit síce príjemného, no nie výnimočne vynikajúceho filmu, tretíkrát som od únavy z filmu samotného zaspával, hoci pár dobrých scén za pozretie stále stojí. Užívateľ dwi v komentári píše, že tento film mu dodáva energiu. Mne ju odoberá. (16.02.2014)

Groteskný náhľad do života obyvateľov talianskeho malomesta, ktorému nechýba humor, láska, smútok a typicky talianska kombinácia krásnych žien a dobrého vína. Áno, Amarcord rokmi zreje do krásy a chuti presne ako kvalitné víno a rovnako ako majster Fellini. Jeho postavy z najrôznejších prostredí ako škola, grandhotel, obyčajná domácnosť či žena, ktorá šľape chodník, miestna krásavica, samozvaný rozprávač či dospievajúci mladík objavujúci zákutia milostného života... to je len pár črepín ikonického diela talianskej kinematografie. Videné v originálnom talianskom znení s titulkami. Pre najlepší zážitok rozhodne odporúčam práve túto verziu. (06.02.2013)

Tohle je (filmové) pohlazení po duši. Tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná, tohle se musí (pro)žít, (pro)cítit. Nostalgická tragikomedie ve vší kráse a Felliniho (autobiografické?) vzpomínání na dospívání dětskýma očima (tj. plné jemnosti, hravosti, laskavého humoru, kdy z každého záběru je cítit (filmařův) nesmírný obdiv (vřelý cit) ke všem jeho postavám na straně jedné a dospělého pohledu (nahlížejícího pod tu laskavou slupku) a ukazující jakoby mimochodem v náznacích, (ale za to jasně čitelných), ten tragický podtext. Musím jednoznačně konstatovat, že jsem Fellinimu nesmírně vděčen, že samotný závěr pojal formou nostalgického nádechu z úvodu, protože jsem si (téměř) jistý, že každý jiný „bych nepřežil“. P.s. stejně jako uživ. Radek99 i já měl pocit „dejavu“, jako bych byl svědkem zfilmování (nevydaného) románu B. Hrabala a za režisérskou stoličkou sedělo dvojče J. Menzela. Jak je vidět, život (v určitém časovém úseku), byť s pár odlišnostmi (typickými pro danou mentalitu) je stejný, ať už se jedná o jakoukoliv národnost. (20.02.2012)