Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Starší muž si v koloně aut pustí v autorádiu starou kazetu. Nahrávka z ní mu připomene jeho dospívání. On, Miki, chtěl hrát v punk rockové kapele. Problém byl jen najít ty správné spoluhráče a místo, kde by mohli zkoušet. Nic však není tak jednoduché, jak se zdá, píše se rok 1983 a Miki stále chodí na střední školu. Kvůli jeho zanedbávání školy mu hrozí, že propadne u reparátu z chemie a bude ze školy vyhozen. Mikiho otec po něm chce, aby se celé léto věnoval škole. Miki ale právě řeší důležitější problém. S kamarádem Dejvidem, který si jako první v Praze nechal na hlavě udělat číro, dělají konkurz na ostatní členy kapely. Když se jim podaří skupinu založit, Miki zjistí, že škola a otec s matkou pro jeho hraní nemají pochopení. Proto se s otcem pohádá a odejde z domova. Spí v pronajaté garáži, kterou kluci získali od starého pána z Dejvidova domu. Tady také kluci zkoušejí a připravují se na první koncert. Mikiho podporuje i jeho dívka Pavla, která by ale ráda viděla, kdyby si Miki vedle muziky také vyřešil své problémy ve škole. První koncerty z Mikiho pohledu dopadnou dobře a kapela se snaží dál prorazit. Po koncertě ve venkovském kulturním domě, který se zvrhne ve rvačku s místními, se ale Dejvid začne kamarádit s recidivistou Kaličem. Kluci si ve skupině přestávají rozumět a Dejvid propadá stále víc alkoholu a drogám, do kterých ho zatáhl Kalič. Nakonec se Miki, který se pomalu rozešel kvůli klukům a jeho způsobu života s Pavlou, rozhodne od Dejvida odtrhnout. To už také Dejvid nemá moc zájem o hraní a kapelu. Mikimu tak nakonec sebere jeho iluze teprve zjištění, že jeho kamarádi až tak o muziku zase nestojí... (TV Prima)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (223)

Radek99 

všechny recenze uživatele

Rebelování ve stylu RebeLOVE, prý vzor 1983. Spíš ale 2013. Podstata punku je totiž hodně jinde, než kde ji vidí Richard Řeřicha. Punková tady byla leda ta hudba a outfity, jinak zhola nic. DonT Stop není punk, ale totální mainstream. Je vidět, co dnes z punku zbylo... Pane Řeřicho, opravdu jste film o punku završil náznakem toho, že východiskem z punkové generační revolty je chovat se konvenčně? Ufff... Rozhodně bych Vám doporučil, abyste se příště při realizaci filmu o punkovém hnutí v Československu alespoň rámcově seznámil s danou problematikou, minimálně se podíval na příslušný díl dokumentárního cyklu Bigbít. Anebo se podívejte na ...a bude hůř, i když to není primárně punkový film, Petr Nikolaev totiž narozdíl od vás je skutečnosti v 80. letech o světelné roky blíž... Takže suma sumárum, jediné, co v tomhle filmu funguje, je hudba a titulky plus mezititulky, herectví občas kulhá (zvláště Mikiho otec byl velmi slabý) a co úplně selhává, je scénář a ideová složka, kdyby totiž film tak hrubě nezkresloval obraz 80. let minulého století, byl bych jako divák mnohem shovívavější. Slovy Visacího zámku ...ale lidi říkali, že punk je jinde... ()

Jara.Cimrman.jr 

všechny recenze uživatele

Jako zasloužilý účastník punkovejch podzemních začátků jsem s tímto snímkem zažil velkou nostalgii. Koncertní energie byla úžasná a při vzpomínkách na první poslech alba London Calling jsem měl zase husí kůži na zádech. Hudebně jsem si tento snímek zkrátka stoprocentně užil, ale vážnější druhá polovina poněkud ztratila tempo, což by se při punku stávat nemělo. Dovolím si vyjádřit myšlenku, že si tento snímek nemůže pořádně užít nikdo, kdo divokým pogem kdysi nevytáčel strážce kulturní čistoty socialistickýho národa, ale moc rád bych se mýlil. ()

Reklama

Cimr 

všechny recenze uživatele

Aspoň takhle. Když už musíme pořád dokola natáčet filmy o normalizaci jako by neexistovalo jiné zajímavé téma, pak alespoň takto - se snahou o nové postupy (úvodní titulky) a bez stále těch samých hereckých tváří (režisér vsadil na neokoukané studenty různých uměleckých škol, což se mu nakonec vzhledem k mizerným tržbám nevyplatilo, kdyby byl angažoval do rolí pankáčů Kotka s Mádlem, jistě by měl zisky vyšší, o to je jeho rozhodnutí obdivuhodnější). Nejvíc se mi ale líbí, že se film neváže přísně k jednomu určitému období, ale zpracovává nadčasové téma revolty mládeže skrze hudbu. Já sám mám podobné zkušenosti jako hlavní hrdina a to jsem už dítě porevoluční. Stejné punkové začátky, stejná radost z prvního plakátu a prvního koncertu, stejná snaha stát se legendární kapelou končící na okresních tancovačkách. Možná i proto mě film tak zaujal - protože mu rozumím. Ať je to kvůli tomu nebo ne, po delší době od českého filmu milé překvapení. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Nevěřil jsem, že lze natočit v zásadě apolitický film o punku. Až do zhlédnutí DonT Stop. Nejspíš to nebyla žádná selanka, jít v období normalizace proti shora diktovanému „normálu“, jenomže film vynakládá minimální úsilí, aby nás o tom přesvědčil. Chybí v něm prvek pro drama zcela klíčový – konflikt. Vyprávění je strukturované jako řetězec hudebních výstupů, propojených v důsledku zcela nepodstatnými dialogovými scénami (rozhodnutí postav nejsou nijak psychologicky motivována – Miki v závěru „procitne“ stejně náhle, jako svůj názor na něj změní jeho přítelkyně). Takřka permanentně hrající hlasitá hudba především vyplňuje děsivou obsahovou prázdnotu a vytváří iluzorní dojem, že členové Émile Buisson jsou punkeři stejně drsní jako jejich muzika. Není nám však předložen žádný důkaz podporující tuto domněnku. Rebelování hrdinů proti systému se děje, pakliže se děje, bez přítomnosti kamery. Žádné jejich a jimi vyvolané střety s mocenským aparátem neuvidíme. Vrchol anarchie v jejich podání představuje číro na hlavě, náušnice v uchu (jediná „drsnější“ scéna filmu), neúcta ke stáří (jediným zdrojem příjmu jsou pro ně očividně peníze utržené za stříbrné lžičky, které kradou dobrotivé babičce), ničení cizího majetku a svorné řvaní „No future!“ ze střechy baráku. Pochybuji, že by skupina, která tvůrcům údajně posloužila za předlohu, provokovala establishment stejně málo a proplouvala normalizační realitou stejně hladce. Motivace postav jsou nejasné. Měkkosrdcatí pankáči přežívají z koncertu na koncert, nadávají na poměry a mnoho nedělají, aby situaci změnili. O přání vytrhnout posluchače z letargie kulturním šokem Miki sice mluví, ale ke konfrontaci vyloučených živlů s konformně žijícími dojde za celý film jedinkrát, a to spíše omylem. Řeřichův debut není jen apolitický, ale také vizuálně líbivý. Nekoná se žádná undergroundová estetika ošklivosti. Když už jsou záběry vizuálně posunuté mimo televizně-seriálovou šeď, pak paradoxně směrem ke „cool“ reklamní efektnosti (s níž má režisér bohaté předchozí zkušenosti). Nepřipomínat se nám doba dění archivními týdeníkovými záběry, rychle zapomenete, že vlastně sledujete příběh z normalizace. Namísto postupného směřování k určitému zvratu přichází dramatický zlom znenadání, ve chvíli, kdy je nápad „parta pankáčů na turné“ scenáristy vytěžen (přičemž reálný potenciál tématu zůstává takřka nedotčen). Následkem je zarážející zkratkovitost a rušivá změna atmosféry z pohodového hudebního filmu v něco jako psychologický thriller. Smysl pro hodně cynický humor tvůrci, bohužel nezáměrně, projevují v uvědomělém závěru, jakoby důsledně poučeném stanovami SSM. Ti, kdo punk stále nepovažují za mrtvý, si na opravdu punkový český film budou muset počkat. Podle DonT Stop je totiž tuzemský punk nonstop bez života již od osmdesátých let. 35% ()

Lanark 

všechny recenze uživatele

Jsem trochu nasranej, natočit bezkonfliktní film o punku za totáče můžou fakt jenom češi..a přitom to mohlo být takový žřádlo. Pár scén totiž ty koule mělo, ale v podivnym balastu jalovejch dialogů to ubíjelo víc jak STB v dobách největší slávy...myslel jsem si, že s Poutama se trochu prolomilo to nesmyslný bagatelizování a smířlivej tón vůči zkurvenýmu minulýmu režimu, kterej dokázal nacpat do lidí tolik sraček, že to všude kolem smrdí ještě teď, ale očividně ne. A zrovna u filmu s tímto námětem to zklamalo víc než dost. ()

Galerie (41)

Zajímavosti (14)

  • Prezývka Viktora (Jakub Zedníček), Vicious, je inšpirovaná menom basgitaristu Sida Viciousa zo skupiny Sex Pistols. (toi-toi)
  • Film se mimo jiné natáčel také na ochozu Strahovského stadionu, na parníku Vltava nebo na Žofíně. (Terva)
  • Tvůrci se rozhodli hlavní představitele ve věku 17-19 let hledat mezi studenty hereckých škol, kteří mají alespoň základní hudební zkušenost a ovládají nástroje, které ve své filmové kapele používají. (Sufferer)

Reklama

Reklama