Vyprávěj

Koukatelný oddechový seriál s kvalitním scénářem. Žádné neočekávané zvraty, ale pochopitelná menší dramata pramenící z každodenních příhod jedné obyčejné federální rodiny. Oceňuji hlavně um maskérů, protože Roman Vojtek stárnul opravdu přirozeně. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na ostaršení Zuzky, kdy Andreau Novákovou vystřídala Hana Vagnerová. ------------------------------------ Porevoluční díly devalvují hodnocení. Scénář asi píše několik expertů, kteří nejsou schopni si zjistit základní faktografické informace a vzájemně se domluvit. Porevoluční díly jsou lehce zaměnitelné s Ordinacemi a spol. (26.02.2010)

Z prvního dílu jsem viděla posledních pět minut. Od druhého už jsem vydržela sedět před obrazovkou celou dobu. Je to skrz na skrz průměrný seriál, když vám nějaké díly utečou, o nic vyjímečného nepříjdete. Ty tři hvězdičky nejsou ani kvůli příběhu, ale kvůli dobovým vsuvkám, hlasu Vojty Kotka jako vyprávěče a hereckému obsazení. Nina Divíšková je skvělá babička a Veronika Freimanová jako maminka také není vůbec špatná. Postava Mahuleny Bočanové byla na profackování, ta ale na štěstí i s manželem a synáčkem prchla za hranice, i když se to neobešlo bez komplikací. Bohužel se ze zahraničí vrátila a opět perlila. Písničky na konci jednotlivých dílů jsou dobré, pokaždé zaznívá jiná. Dostala mě Janis Joplin a její geniální Move Over. Po tomhle dílu jsem musela oprášit její bestofku a okamžitě si ji pustit. (26.11.2009)

Já nevím jestli napsat "návrat do dětství", ale asi jo. Prostě to patří k mému životu a zas a znovu přes všechnu dnešní mizérii jsem ráda, že moje mládež už tuhle dobu nepoznala. Seriál provázejí výkřiky "to jsme měli" a "to ještě máme" . Ale mám pocit, že s postupem doby mě seriál - jak už to bývá - baví pořád míň a míň. Šedesátá léta byla IMHO nejlepší a docela se začínám bát co přinese právě probíhající nová série. (13.09.2011)

Napřed jsem si říkal, že šedivé socialistické Československo nebylo tak pestrobarevné, aby měl každej v rodině a mezi přáteli zároveň legionáře, emigranty, disidenty, estébáky, restituenty atd. Pak jsem se ale zamyslel… můj pradědeček byl legionář, tátův nejlepší kamarád utekl v 68. roce do Mnichova, máma má slovenskou národnost, osobně znám ostatně i dva spolupracovníky StB. Ale tyhle fakta jsem vždycky vnímal tak nějak odděleně a teprve seriál Vyprávěj mě přiměl uvědomit si to všechno v souvislostech. Největší romány píše život a Vyprávěj se toho zhostilo velmi slušně. Cestou na tenký led je samozřejmě široké časové rozpětí a stárnutí hrdinů. Zatímco u Svatopluka Skopala a Romana Vojtka aspoň přibývají šediny, dámy Kerestešová, Freimanová nebo Adamovská stárnou jen drobnými obměnami účesů. Alžbeta Stanková, ta se nesrala ani změnama účesů. Naopak, Jana Šulcová, kdysi vyhlášená elegantní kráska, je od druhé do páté řady furt stejně stará bába. Nemluvě o postavě Honzy Dvořáka, na níž se sice vystřídalo několik herců, ale v době, kdy měl nejvíc růst, vypadal několik let stejně. Vyprávěj jako celek má přestřelenej počet dílů a časem přestane bavit. Klidně mohl seriál skončit úmrtím babičky (Nina Divíšková), která je jako výborná glosátorka půvabnou nití celým dějem a pak už evidentně chybí. Je to znát i v původně pečlivé výpravě, kdy si kamera užívá detailní záběry na vycizelované dobové vybavení kuchyní a kanceláří. Léta po roce 1989 jsou už ztvárněna překotně a narychlo, navíc se zbytečně vypíchnutými dobovými reáliemi (díl Skořápkáři). Tady tvůrci zjevně došli k závěru, že 90. léta se v reáliích ode dneška už moc neliší, což je samozřejmě omyl. Devadesátá léta v módě, oděvních doplňcích i předmětech každodenní potřeby byla naprosto strašná, což je tady nedobře zamaskováno cvrkotem doby, kdy lidi žili hodně politikou a podnikáním. Vyprávěj jako celek snese přísná měřítka, má silnej rodinnej příběh s přesahem do řady výbornejch vedlejších postav (člověk snese i tu obehranou Žilkovou). Emocema našlapaný scény i dobře napsaný vtipný dialogy plus nenásilné dějové zvraty stále dokazující, že svět je malej. Ale když už má něco 115 dílů, čekal bych pompézní a efektní závěr. A tady mladej Matěj Dvořák sedí u komplu a pronáší úplně hovadskou větu. Tak jo. (17.01.2014)

Upozornenie: videl som len zopár dielov, nikdy nie celých, sledovaných občasne a mimovoľne, popri inej činnosti. Ale aj tak si viem predstaviť ten výsledok: 115 x 52 minút = temer sto hodín čistokrvného hnusu! Počínajúc retro nasvietením a kostýmami, ktoré akoby vypadli z nejakého rozjuchane premúdrelého muzikálu (napadajú ma Hřebejkove Šakalie roky). Pokračujúc snahou o rekvizitové navodenie dobovej atmosféry, vyznievajúcej však ako napudrované potemkinovské dediny. Namiesto zažranej štátnokapitalistickej normalizačnej špiny naondulovano vymydlená a farbami žiariaca faloš. Konzultované s historikmi to môže byť tisíckrát s použitím autentických predmetov, no ak chýba dobová všadenavôkol prevládajúca šedivosť prostredia je to o ničom. Toľko slov venovaných forme! Forma však prevláda, autori sa sústredili na vykreslenie doby cez predmety a architektúru interiérov, príbeh je druhoradý. Ale keď som pri ňom, scenár postráda dynamiku, dramatickosť aj humor. Disident do každej rodiny nechýba. Nuž čo, každá doba potrebuje svoj ideologicky vyprofilovaný balast. Tu, zodpovedajúc dobe, ide o myšlienkovo vyprázdnený, ale prácne naaranžovaný výkal, oboznamujúci s mladosťou a bežným životom našich rodičov a prarodičov. Normalizátori mali Honzu Zemana, dnešný režim Honzu Dvořáka. (22.08.2013)