Tah pěšcem

Bobby Fischer - šachový veľmajster i so svojimi čudáctvami, či duševnými poruchami, nemá spracovaný film, podľa svojho GUSTA, tak akoby si zaslúžil, čo je veľká škoda, lebo film ma tak štval, že som mal chute poslať Edovi Zwickovi - E - Mail, že je BLB ! Bohužiaľ, film nefunguje, spočiatku má svieže TEMPO, akonáhle sa objaví - filmový Fischer, alias - Tobey Maguire, film ide totálne z kopca, bez väčšieho záujmu zo strany diváka. Otravný, divno - režírovaný, zahraný i napísaný film, ktorý mal mať vyššie ambície, ako v podaní týchto tvorcov, kedy sa to takmer nedá stráviť. Hra - šachy, je náročná po psychicky - logickej stránke, vtedy treba myslieť o krok pred súperom, Bobby bol veľký čudák s talentom, TALENT - chýba filmárom, ktorí to zbúchali narýchlo. Edo ma sklamal na plnej čiare, k nemu sa už len tak nevrátim... Zbytočnosť ! (06.01.2016)

Jako film o Bobby Fischerovi to funguje o poznání lépe než jako šachový film, ale problém je, že ty dvě věci neoddělíte čili aby to mohl být vynikající film o Bobby Fischerovi v dobách jeho největší šachové slávy, tak by musel do jisté míry fungovat i jako šachový film. A to se na rozdíl od Lužinovy obrany nestalo. Jakkoli zamrzí, že z neuvěřitelných osudů Bobbyho Fischera se to omezí jen na období před a během slovutné série se Spaskkým do šesté hry, tak v tom problém není. Problém je v nepřítomnosti tenze a Zwickově selhání ve zprostředkování samotných šachů. Od počátku kašle na samotnou hru a nabízí pouze (polo)detaily figurek čili pokud nevíte, v čem je ona přelomovost a geniálnost Ficherových strategií z Reykjavíku 1972, tak z tohoto se to ani náznakem nedozvíte a budete si muset vystačit s prostým "prostě to bylo nevídané". Dokonce, když už to přímo neukáže, tak to ani nenechá obezličkově vysvětlit některou z postav. Maguire nezklamal, ale na to jak herecky neskonale vděčnou postavu má k dispozici, tak ani nijak nezaujme; zvlášť když ho Schreiber o hlavu přehrává (nemyšleno na šachovnici; i když to také...). A to nemá takřka žádný prostor nad rámec nehybného sezení nad stolkem. (12.12.2015)

Šachisté jsou určitě zajímaví lidé a v určitém smyslu geniální. Skoro si člověk říká, proč úsilí věnují jen do hry. Tvůrci filmu "Pawn Sacrifice" udělali to, co bylo potřeba. Natočili historickou událost zajímavě, a to jak z pohled postav, tak i z pohledu jejich šachového souboje, kdy ten je v závěru skutečně strhující. (22.12.2015)

Další "šachový film" a další, z šachového pohledu, blbost skoro po všech stránkách. Vypisovat je nebudu, k ničemu to není, jen pro kohokoliv, kdo si s šachovnicí tyká a dokáže odehrát partii naslepo, doporučuji o tomto filmu ani na okamžik neuvažovat, není to film pro vás. Pokud jde o faktickou stránku věci, i tam film dostává řádně na frak a kohokoliv šachové historie znalého nakrkne. Pokud jde o film samotný, ani zde se nemá Tah pěšcem (v originálně Oběť pěšce) čím chlubit. Na rozdíl třeba od Rivalů, kteří si taky s fakty a reáliemi příliš hlavu nedělají, ale jako film nabídnou poměrně slušnou podívanou, zde ta podívaná prostě chybí a není zde nic, opravdu nic, čím by snímek zaujal. Možná tak excentričnost a pošukanost hlavní postavy (průměrný Maguire) může někoho zaujmout, ale to je na dvouhodinový film dost málo. Kromě toho je ta excentričnost a pošukanost hnaná do extrému, protože tak jako ve filmu se Fischer nechoval (o čemž svědčí jak dokumenty o Fischerovi a o zápasu samotném, tak spousta šachové literatury). V žánru filmového šachu doporučuji zatím jediný opravdu kvalitní šachový film Grossmejster (SSSR, 1972) u kterého jsem jako hodně slušný šachista neviděl na šachovnici to, co bych při své úrovni vidět neměl (závěrečná vítězná kombinace), což od filmu z velmistrovského prostředí očekávám. I bez těchto chyb bych hodnotil film jako velmi slabý. (29.04.2017)

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)