Imaginární lásky

(Pozor, možný spoiler!) Imaginární lásky... Les Amours imaginaires... Do jisté míry to je studie zkoumající anatomii "patologické zamilovanosti", tedy fenoménu, který nemá s láskou nic společného, který se však za lásku rázně vydává; fenoménu, který je vlastní postmoderní společnosti a civilizaci mačkátek a bezdrátové komunikace. V hlavní roli je trojúhelník sestavený ze tří dutých stran a vyplněný prázdnem a frustrací. Základní linie je banální: Idol + dva sokové a postupná degradace vztahů založená na vzájemném boji o "lásku". Příběh je však nepodstatný, stejně jako (víceméně pouze zpestřující) detail že o idola bojují opačná pohlaví - každé ze své hetero- či homo-pozice. Podstatné je, že film celkem výstižně poodkrývá symptomy tuposti moderní formy mezilidských vztahů: Naprosto totální povrchnost, pozérství, pseudointelektuální exhibicionismus, ztrátu soudnosti, psychickou labilitu, nestálost-těkavost, nejistotu, nevyrovnanost, špatně skrývanou nucenost.... Postavy se v tomto filmu chovají dle stejných vzorců: žijí v iluzi vlastní jedinečnosti, avšak propast hlubokého narcismu jim neumožňuje širší pohled na svoje velice vypočitatelné myšlení a konání. A to se týká v podstatě všech postav ve filmu bez výjimky. Ve filmu vlastně není žádná sympatická postava. Jednotlivé postavy touží po vášnivé lásce, ale ve skutečnosti vlastně neví, co chtějí. Jde jim o uspokojení jakýchsi imaginárních potřeb, které sami neumějí definovat. Že jim jde pouze o sebe, je nutné dvakrát podtrhnout. Usilují o "lásku", pro ukojení sexuální potřeby - kterou dle všeho od lásky bez problému oddělují - si však chodí za neutrálními milenci... Nutně to musí mít za následek nesnesitelné psychické pnutí a frustraci. Bezvýchodnost takto degradovaného pojetí mezilidských vztahů pak akcentuje závěrečné vteřinové vystoupení nového idolu (Louis Garrel). Vše začíná nanovo... __ Film je zajímavě doplněn o zdánlivě nesouvislé osobní zpovědi dalších postav. Tyto zpovědi však mají zesilující účinek. Zajímavá je kamera i výběr hudby - přičemž jejich nejvtipnější kombinací jsou zpomalené záběry na Francis a Marii, které dokonale podtrhují jejich trapnost a marnost. Tento způsob života je tím zesměšněn. Jinak film má i pár slabých míst. Ne vše funguje úplně perfektně, ale celkový dojem je spíš kladný. 3,5* (16.04.2011)

SPOILERY! Ja som zástanca názoru, že menej je niekedy viac. Na mňa to bolo až príliš art-ové. Mne osobne voľba soundtrackov ku scénam nepasovali. (až na Pass This On) Spomalené zábery som nepochopila. Najväčšiu vatu pre mňa tvorili výpovede. Avšak, cením si, že konečne film zameraný na one-sided love. Musím spomenúť, že tam boli aj scény, ktoré ma uchvátili, ako napr. koniec, alebo záber keď Francis kráčal dolu po schodoch "prenasledovaný" temnejšiou a temnejšiou "hmlou". (20.06.2012)

Jakkoliv by se zdálo, že sledujeme jen sled zpomalených záběrů na vystajlované hipstery, na mě to prostě působí, mě to baví a mě to oslovuje. Subjektivizace je totiž věc, která tu díky zpomaleným záběrům a nediegetické hudbě funguje. A i když film není ukecaný, dialogy se neplýtvá a nic není řečeno na plnou hubu (teda co se ústřední trojice týče), v daný moment přesně víte, co má která postava v hlavě a co cítí. A taky přesně víte, jak jednoduše si jde nevinná gesta interpretovat jako náklonnost a moc dobře rozumíte průstřihovým monologům, které sice do hlavního příběhu nepatří, ale přitom ho skvěle doplňují. Závěrečná, v kruh vše stáčející pointa je vtipná a sere pes na to, že mě napadla už v půlce filmu. Za tu snivou atmosféru, reklamu na cigarety a spoustu krásných obrázků ráda odpouštím. (28.01.2011)

Chalaniskovi nemožno uprieť snahu o umeleckú formu snímku, to áno, aj keď miestami mi to prišlo dosť kŕčovité a naivné, našťastie ale s prídavkom osvedčených filmových formálnych postupov a prostriedkov, ktoré však u mňa bez pridanej obsahovej hodnoty nefungujú. V tomto smere mi to prišlo až moc osobné a zamindrákované. V podstate na túto tému neprišiel s ničím novým ani objavným. Prišlo mi to ako keby dieťa zrazu otvorilo oči a zistilo o čom je dospelácky svet a myslelo si, že našlo Ameriku. Ono vo všeobecnosti je Xavier Dolan veľmi tematicky monotónny režisér, ktorý v podstate okrem homo tém a vzťahov matky so synom nič iné netočí (chudáčisko, musel mať alebo ešte aj stále má nejaký hrozný komplex z detstva). Chvíľu to možno baví, ale čoskoro sa toho človek presýti. Preto by to chcelo už aj niečo nové, hlavne aby sa už oprostil od tém, ktoré evidentne súvisia len s jeho osobnosťou a zameral sa aj na niečo iné, veď svet u matky a u sexuálnej orientácii nekončí. Na priemer je to hrozne slabé, nevýrazné, nič nehovoriace a hlavne zbytočné, proste obsahová stránka nula bodov a nesúrodý zlepenec citových výlevov chronológie nešťastnej lásky. 35/100 (20.09.2016)

Z doterajšej trojice filmov, ktoré som od Dolana videl, mi práve Imaginárne lásky svojou atmosférou najviac sadli. Znova však sledujeme formálne machrovanie mladého režiséra, ktorý to ale takto presne cíti a nemožno mu brať právo na slobodné, úprimné sebavyjadrenie. Ja mám však o dekádu viac ako on a nie je mi ľahké sa do jeho pocitov úplne vžiť, ako to asi dokážu jeho súputníci a teen intelektuáli. Dolan je totiž James River Dean Phoenix dnešnej generácie a je obdivuhodné, že sa vôbec niekto taký našiel. On totiž zobrazuje veci tak, ako cíti, vrátane a vlastne najmä revolty voči všetkým naokolo a túžbou po zbavení sa pocitu samoty. Mladé babenky musia byť zdrtené jeho opačnou orientáciou, na rozdiel od takého Georga Michaela však vyložil karty hneď na začiatku na stôl. Na Imaginárnych láskach ma bavili pesničky, ktoré boli prezentované vo filme klipovou formou, pohodová atmosféra bezstarostnej mladosti, ale nezaujímali ma príliš zobrazené vzťahy a ich vývin. (24.03.2015)