Naše bláznivá rodina

(celkem poprávu) pozapomenutá ptákovina o trhlé rodině, kde všichni nosí brýle (samozřejmě nulové; galerie). Celé je to dost sterilní a nudné, přemoudřelá hlavní hrdinka není moc sympatická, a její starší sestra, na níž jedině stálo za to spočinout zrakem, tam nedostala moc prostoru (mělo to být o ní, kruci :P). Od Procházky a takového obsazení by člověk čekal opravdu víc, možná výsledek poškodila nucená výměna na režisérském postu. A možná hodnotím příkřeji jsa otráven tak zmarněnou příležitostí dát na plátně prostor skutečným brýlím. Zde některými obdivované úžasné chytrosti scénáře jsem si každopádně nějak nevšiml. (19.09.2007)

Jména předčasně zesnulých tvůrců tohoto předka bláznivých rodin, z nichž nejproslulejší je seriál podle předlohy Fan Vavřincové, jsou dnes neprávem zapomenuta. Jak Jan Valášek, tak zejména spisovatel a dramatik Jan Procházka patří poprávu k tomu nejlepšímu, co kdy naše kinematografie hraného filmu vytvořila. NAŠE BLÁZNIVÁ RODINA jakoby byla "černobíle" inspirována deníkem jiné skutečné dívky Anny Frankové. Světově proslulý deník tragického židovského dítěte jakoby inspiroval k opačné projekci, k šťastné rodině dojemně obrýlených počínaje babičkou a konče pisatelkou deníku, vlastně vypravěčkou díla. Vysoký nadprůměr přerůstající do vyšší úrovně - byť asi ne ne absolutní špička - dětské filmové tvorby šedesátých, kterým se toto civilismem a topografií pražských zákoutí prosycené dílo vyznačuje, si zaslouží naši pozornost i dnes. Zdánlivá nuda, ve skutečnosti hluboké pochopení psychiky a myšlení dorůstající dívky, propůjčily tomuto dílu mimořádné kouzlo. Kouzlo násobené skvělým obsazením jak dětských, tak dospělých rolí. Zvláštní ocenění zaslouží obě představitelky dívčích rolí: jejich spontánnost a přirozenost, kombinované s ženskou formou jinak spíše klukovské rozpustilosti, diváka RODINOU doslova pronesou. Tento příběh rodinného štěstí, v němž jeden podporuje druhého, je dnes jak vysněný. Ale tehdy - v mnoha případech v míře, kterou nedovedu jako pamětník doby dostatečně posoudit, ale jež v žádném případě nebyla zanedbatelnou - tomu tak opravdu bylo. Slunce poúnorového režimu žhnulo; jeho paprsky však tehdy útěšně hladily, prosyceny něhou a skutečnou láskou bližního k bližnímu. Láskou tak silnou, že k jejímu pochopení se propracovává i dospívající dvanáctiletá holčička. Jakoby dílčí epizoda babiččina zamilování a přivedení nevlastního dědečka do už tak početné rodiny, která se má navíc ještě rozrůst o nového potomka, tomuto citu propůjčuje ještě další rozměr. (Komicky působící tatínkův poněkud bezradný komentář "když se mají rádi" dokresluje jemný laskavý humor a shovívavý nadhled, se kterým je to moudré pučící ženství konfrontováno v celé své bezradnosti nejistých 12 let.) A to nejen na plátně, ale zřejmě i pro mnoho z těch, kteří ten film bezhlese a bezdeše, čas od času se smějíce, sledovali z hledišť tehdejších kin po celé republice od Aše až k Čierné nad Tisou. (08.04.2014)

Oddychová komedie která je méně vtipná než by být mohla a méně chytrá než by být chtěla. Těch několik zábavných scén jsem si tam najde téměř každý. Pro mě to bylo brilantně napsané hledání zašatročených lístků. Zbytek se mi bohužel po chvíli vykouřil z hlavy. Jen ta pohodová atmosféra ve mě zůstala. (27.08.2019)

Film z dob, kdy se u české veselohry zasmál. Dějově to sice nebylo nic výjimečného, ale skvostem jsou hlášky malé Jany, zvláště ty psané v Deníku; škoda, že se je člověk nestačil opsat, Janu Procházkovi se skutečně podařily. Komedie jistě trochu nadsazená, stálé Janiny úrazy, maminčina nešikovnost, ale zároveň suverénní řízení vozidla (tady snad hned na začátku byly nejlepší vtipy), trošku se to ztrácelo ve chvíli, kdy děvčata špehovala rodiče. Ale čtyři hvězdičky si film zaslouží i díky výkonům J. Jiráskové, V. Menšíka a J. Šejbalové. (30.10.2016)

Nejedná sa vôbec o typickú kachyňovku. Kachyňa to ostatne len dorežíroval za Valáška a je cítiť, že sa ten scenár dosť líši od autorskej tvorby, ktorú produkoval Procházka s Kachyňom. Kachyňovky takmer vždy končia smutne, nedochádza k žiadnej tragédii, ale od happyendu to má ešte ďalej. Blázniva rodina má naopak slastný happyend nastolujúci ķýženú rovnováhu a pritakáva tak zdravo rodinným hodnotám, čo vôbec nebolo a nie je zvykom v našich kinematografiách. Film sa jasne vymedzuje voči novovlnnému formanovsko-passerovsko-papouškovskému satirickému poňatiu rodiny, ktoré sa neskôr v čase normalizácie dočkalo zdegenerovaných potomkov najznámejšie napríklad v podobe Troškovej slnečnej trilógie a ktoré v českej kinematografii pretrváva vlastne dodnes. Naopak typ filmu ako Naše bláznivá rodina je veľmi unikátny, jedná sa o dielo, ktoré je aj kritické voči inštitúcii rodiny, ale dokáže zároveň zachytiť aj pozitívne hodnoty a hovorí, že život v rodine aj keď je to často peklo, sa stále oplatí. Film tak nadobúda funkciu akú majú naše filmy len veľmi zriedka. Omnoho bližšie našim režisérom je vždy také prehnane satirické, samoúčelne nihilistické, v marazme chrochkajúce si sebabičovanie, kde nemá rodina ani základnú dôstojnosť. Preto pôsobi NBR veľmi osviežujuco. Zo začiatku sa javí film veľmi priemerne a obyčajne, nakoniec sa z neho ale vykuklí slušne inteligentný príbeh, so sympatickými postavami (ano, hovorím o českom filme), a dokonca s politickým podtextom, aký by nikto v rodinnej komédii nečakal. Je to posun oproti kachyňovkám aj čo sa týka výstaby syžetu. NBR má presne ohraničenú vystavbu a hlavná hrdinka má určený cieľ svojho konanie, ktorému sa podriaduje celé rozprávanie bez jedinej zbytočnej odbočky. (30.05.2014)