Bůh masakru

Bravurně napsané, vystavěné i odehrané (u mě kraluje Jodie Foster, v těsném závěsu opět labužnický Christoph Waltz), již dlouho jsem se tak upřímně nepobavil. K dokonalosti shází jen fakt, že to celé jen klouže po povrchu a ty nejupřímnější pravdy, hluboko ukryté v myslích postav, zůstávají netknuté. Ve snaze rozkrýt na rozličné čtveřici postav (každá s naprosto rozdílným postojem k otázkám genderovým, morálním, víry, životního stylu, manželství, úcty apod.) kus pravdy o nás samých, naší přetvářce a nemilé skutečnosti, kterou se touto přetvářkou snažíme zakrýt, je Carnage spíše na půli cesty než na jejím úspěšném konci. Kdo se bojí Virginie Woolfové? se tedy o své místo bát zatím nemusí. Carnage nikdy nevybočí z lehkovážného ranku činoherní komedie a nikdy neodkryje veškerou špínu za nehty postav, nikdy nenechá své postavy plně vykvést (opilecké monology končí příliš brzy) ani je vážně se pozastavit nad absurditou situace a pojmenovat stav věcí, jak jej skutečně cítí. (29.12.2011)

Výborná konverzačka a herecký koncert všech zúčastněných. Skvěle napsané dialogy zde jsou odříkávany s rychlostí blesku, postavy jsou výborně napsané a výborně se vztahy mezi nimi mění a konflikt čím dál víc narůstá. Roman Polanski to celé zrežíroval s naprostou grácií a je vidět, že si to on i herci celé výborně užili. Je sice fakt, že konec mohl být trochu ostřejší a celé se to hodí spíše do televize nebo na divadlo, ale i tak jsem se celou dobu výborně bavil a nevidím důvod, proč si tuhle vtipnou konverzačku někdy znovu nepustit. (09.01.2012)

Až ke mně někdy dorazí nějací solidní rodiče s touhou vyřeštit konflikt našich dětí, tak je s radostí poženu býkovcem až do teplých krajin. Již jsem totiž obeznámen s tím, jak se může zvrhnout řešení neškodné pojistné události. Z počátku to byla nuda pro čtyři, ale postupně se začaly obnažovat charaktery a já jsem se najednou přistihl, že vybuchuji smíchem při každém zazvonění mobilu pana Cowana. Obvykle herecké výkony nehodnotím, ale Christoph Walz mi připadal naprosto vynikající, když proti třem přetvařovačům nasadil svůj výraz "Dobrý den, netěší mě, vůbec mě to nezajímá, jsem tu na nátlak ženy, dejte mi najíst a netahejte mne do toho", který mu vydržel až k poklidnému vychutnávání osmnáctileté whiskey v době, kdy ostatním praskaly nervy. Obvykle mne kecací filmy z jedné cimry moc nebaví, ale tentokrát jsem se pobavil. (30.01.2013)

Zaujaly mě dva zdejší názory. První říká, že nebýt skvělé režie a ještě lepších hereckých výkonů, dopadlo by to děsně. Takže co jako? Budeme teď českému nároďáku vyčítat, že měl v Naganu Haška, a proto jsme vyhráli olympiádu? A druhý názor říká něco o tom, že ´divadelní předlohu jsem sice neviděl, ale přišlo mi, že se jí film moc nedrží.´ I malému dítěti dojde nepatrný rozkol v autorově myšlence. Víte, já všechny zdejší výtky přetavím do pozitivních barev, podívejte; pod vedením nápadité režie a za asistence skvělých herců vzniklo dílo sympatické svou akorátní metráží, které přiblížilo divadelní tvorbu i ryze filmovým divákům. (31.01.2012)

Několikrát si oblékli kabát a okolo krku omotali šálu, vždycky ale skončili zpět v obývacím pokoji na první pohled milého manželského páru. Kbelík na zvracení, žluté tulipány, z bytu vyhozený křeček, kvalitní whisky, stále zvonící mobil, hruškovo-jablečný koláč, čtyři výteční herci a pojďme zatápět pod kotlem. Roman Polanski je pokaždé trochu jiný, mění žánry, témata, nemá snadno identifikovatelný rukopis. A šokuje, že téhle legendě už bylo osmdesát let. Prolog a epilog se odehrají v parku, kde jeden kluk uhodí druhého. Klackem. Trochu víc než by se rodičům líbilo. Pozvou proto rodiče útočníka, aby se přesvědčili, že mají na epizodu stejný názor. Mají? Z počátku zdvořilostní návštěva získává první trhliny. A s časoprostorovou pastí dokáže Polanski pracovat náramně. Právník Waltz, obchodník s domácími potřebami Reilly, investiční makléřka Winslet, intelektuálka Foster. Všichni jsou výteční, všichni jsou jízliví, takže stačí zmínka o nebohém křečkovi nebo kauze se zdravotně ne úplně košér medikamentem, a divák se tetelí blahem. Samozřejmě se mohlo ještě přidat a přiostřit a někdo labilnější mohl použít třeba pěsti, ale to by zase někteří zřejmě neskousli. Přitom musíme uznat, že pohyb na šachovnici je velmi jednoduchý – tvoří se nečekané pakty, očekávaná nedorozumění, jeden nadhodí téma, druhý od něho odvede pozornost, aby se k němu zase vrátil. Na divadle bych si to dal rád. (15.11.2014)