Elle s'appelait Sarah
Sarah's Key
Režie:
Gilles Paquet-BrennerKamera:
Pascal RidaoHudba:
Max RichterHrají:
Kristin Scott Thomas, Mélusine Mayance, Niels Arestrup, Frédéric Pierrot, Michel Duchaussoy, Dominique Frot, Natasha Mashkevich, Gisèle Casadesus (více)Obsahy(2)
Paříž, červenec 1942: desetiletá Sarah je spolu se svými rodiči o půlnoci zadržena francouzskou policií, která obchází dům od domu a zatýká židovské rodiny. V zoufalé touze zachránit svého bratra jej zamyká do šatní skříně - jejich tajné skrýše - a slibuje mu, že se pro něj vrátí, jakmile budou osvobozeni. O 67 let později se příběh Sarah proplétá s příběhem Julie Jarmond, americké novinářky vyšetřující dávný zátah s názvem Vel´d´Hiv. Novinářka objevuje sebe samu a odhaluje strašné tajemství srdcervoucího příběhu o židovské rodině, jež byla vytlačena ze svého domova – místa, které je i jí nyní domovem. Jakmile začne vnímat, žít a dýchat stejně jako Sarah - nejstarší dcera židovské rodiny, její svět se otočí vzhůru nohama. Dokáže někdo odstranit stín minulosti? (oficiální text distributora)
(více)Videa (5)
Recenze (127)
Silný príbeh, výborné dávkovanie tempa a striedanie dvoch časových rovín, špičkové herecké výkony vrátane malého dievčatka a krásna klavírna hudba v medzipasážach, mal som z nej miestami zimomriavky. V rámci francúzskeho holocaustu, ktorý nebol ani zďaleka taký tvrdý ako inde v Európe bolo medzi rokmi 1942-44 deportovaných 11 400 detí. Mnoho tisíc iných detí ale prežilo aj vďaka solidarite a ich ukrývaní v iných rodinách. Tento príbeh je len jednou malou smietkou v tisícoch podobných a predsa tak silný. Jedine čo mi chýbalo je viac histórie, aby bol film ešte silnejší, tá moderná rovina nemala toľko emócií, aj keď zakončenie husľovým koncertom opäť prinieslo husiu kožu. ()
Dramat těžících ze skutečných událostí a tragedií obětí holocaustu není dle mého nikdy dost a filmy s podobnou tematikou bych nejraději pouštěla dětem od 12 let pravidelně a povinně ve škole. Nicméně zde mi chybělo něco zásadního, co by mě opět přinutilo poděkovat v posvátné úctě za každý lok čisté vody a sousto suchého chleba. Něco, co s vámi otřese tak, že už si nikdy nedovolíte zapomenout na hrůzy války, viny těch, co mají krev na rukách, nebo se na ní podíleli. Roky plynou, poslední svědci, oběti i viníci umírají a nastupující generaci už tato nedávná minulost dostatečně neoslovuje. V tomto filmu mi tedy chybělo to cosi, co přiková diváka k obrazovce a sevře mu srdeční krajinu do ocelových obručí ještě dlouho potom, co film skončí. Příběh je to dobrý, nápad s prolínáním do současnosti mi taky nevadil, některé okamžiky silné (oddělení dětí a matek v táboře, čekání na deportace ve velodromu, objevení malého bratra ve skříni)..ale to je na takovou stopáž prostě málo. Francouzi to pojali nějak příliš televizně a vzešel z toho sice dobrý film s krásným konkrétním a citlivě vyprávěným osobním příběhem , na který ovšem za dva dny už ani nepomyslíte. Škoda, dalo se z toho vytěžit víc. ()
Příběhy, kde se prolíná dnešek s minulostí poznamenanou válkou, vždycky slibují dobrou podívanou. A tohle bylo víc než dobré. Kristin Scott Thomas je mou velkou oblíbenkyní a opět mě nezklamala. Krutý příběh z Francie, který poznamenal spoustu lidí, jak v minulosti, tak současnosti. Ostudné na tom je, že se na tom podíleli sami Francouzi. Někdy si říkám, že snad ani není možně, jaká zvěrstva jsme schopni na sobě páchat .Občas člověk narazí i v TV na výborný film a tohle bylo úplnou náhodou. ()
16. A 17. ČERVENCE 1942 BYLO ZATČENO 13 000 ŽIDŮ. 8000 JICH BYLO PŘESUNUTO DO VELODROMU DO STRAŠNÝCH PODMÍNEK...... /// Nedivme se malé holčičce, že to nechápe! Co? Odsun židů!! MYSLI JEN NA SVOJI RODINU A NA SEBE! .... Beaune-la-Rolande - přechodný tábor, z něhož cesta domů asi nevede.... Julie je Američanka žijící 25 let ve Francii, v osobním životě prudí stejně jako každá ženská a právě se chystá probudit ,,spícího hada“ (Napsal bych, že chce vytáhnout ,,kostlivce ze skříně“, ale kdo viděl pochopí, že by to bylo neetické. Drsnější povahy by dokonce mohli napsat, že jsem debil...). A tak pátrá, doma prudí, pátrá a pátrá a pátrání jde samo. Vyprávění o osudu Sáry mi (málem) několikrát způsobilo zástavu srdce a dokonce se přiznám k zamáčknutý ,,kroupě“. Přestože tu a tam někdo umře, dovolím si napsat, že jde o optimistickej příběh, kterej (lehce) neotřelým způsobem míří na ,,komoru“ a city. Nestrhává tempem ani drastickými scénami, ale vypráví třeba o tom, že i když známe dobře tvář, nemusíme vědět nic o duši. I kdyby to byla naše máma. Podobně jako TADY půjdu trochu ,,vejš“. Nebo vás nezajímá, jakou minulost má váše vestavěná skříň? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Román ,,Sarah“ z roku 2006 od Tatiany de Rosnay číst nebudu. 2.) Jsem zvědavej jestli Francouzi byli stejný kurvy jako ostatní. 3.) V táboře jsem byla s holčičkou, co něco povídala o Michaelovi a klíči. 4.) Rád se šťourám v životě druhejch. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** ()
Každý příběh z války je vysloveně hrozný. Horší to ale je, když hlavní roli hrají děti. To je přesný případ tohoto filmu, který výborně kombinuje příběh z války s příběhem z přítomnosti. Divák vlastně do posledních dvaceti pěti minut neví, jak se to vyšetřování v přítomnosti vyvine a zároveň nedutá při vyprávění onoho příběhu z války. Jakmile ale ten z války skončí, filmu tak nějak začne docházet dech. Do té doby ale uznávám, že se jedná o výborné válečné drama, na které určitě nikdy nezapomenu. Ač je to hrozné, tak jsem rád, že takové filmy vznikají. Za chvíli totiž nezbyde nikdo jiný, kdo by takové příběhy mohl vyprávět, než film samotný. Bylo mi na konci filmu lidsky hrozně smutno a doufám, že se osobně s ničím podobným nikdy nesetkám… ()
Reklama