Perverzní průvodce ideologií

Tak. A teď to ještě nějak zpracovat… Excentrickému Slovinci neupřete jedno – dovede unikátně přeložit suchopárnou, nadosobní a pohříchu nepopulární látku do zábavného jazyka, jemuž není těžké rozumět. Riziko přílišné banalizace visí ve vzduchu a některá přirovnání jsou na hraně, ale i o tom je role kritického diváka (zde více posluchače), k němuž se Žižek hlásí. Aby bylo jasné – opět ztěžuje přijetí myšlenek nekonečným vršením a odbočkami na pět minut, ač od Perverzního průvodce filmem učinil jistý pokrok. Krátké úseky ticha a vydechnutí jsou opravdu namístě. Druhý zvrácený výlet byl zahájen nekompromisně. Žižek v „metodologickém úvodu“ zahlásil, že nechtěné ideologie se nezbavíme, neboť jsme její součástí, žijeme jí a živí nás (nepřímo tím přitom relativizuje tradičně negativní konotace toho slova). Vzápětí nás ujistil, že podobný únik ani není v našem zájmu, protože touha toužit probíhá jako nekonečná směna. Právě ekonomické pojmy, jimiž označuje systémy hodnot (církev-instituce provádějící výhodný „deal“ se svou ovečkou) boří poslední zbytky ideálů a vytváří pole pro odvážné a neodolatelné interpretace. Pro českého diváka je zvlášť vzrušující konstrukce nárazu ledovce a vyrušení milenců v Titanicu, který Žižek aplikoval na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Zní to šíleně, je to náramně přesné. Tento příklad zastupuje to nejplodnější i nejproblematičtější z Žižekova nazírání na ideologii. Když aplikoval psychoanalytický náhled na film, byl v jistém směru nad dějinami, čili nadčasový. Platnost zdejších analogií však může být oprávněně odvozena od současných témat. A otázka zní, zda jsou opravdu přelomová či poněkud nadsazená nedostatečným odstupem (například pasáž o rabování ve Velké Británii). Narážím na to, že některá aktualizační napojení je možné snadno vyvrátit (Taxikář a nechtěná intervenční role USA v současném světě), protože z nich příliš čpí předem modelovaná odpověď. Otevírá se v nich současně prostor pro angažovaný postoj, který pokládám za nejdůležitější hodnotu celého dokumentu. Žižek obnažil vše možné i nemožné, zostudil důstojné hodnoty i si utahoval z reklam na Coca Colu, aby nakonec vznesl pevný a radikální apel. Kdo by „legračně mluvícího“ Slovince obvinil z absence názoru a podrývání všeho a všech (dokonalá byla pasáž o ateistech), zcela by se mýlil. Tohle byl úderný a mimořádně účinný pamflet. Odpůrce nebude hledat obtížně, což je mu jedině ke cti. (MFFKV 2013) (01.11.2013)

Tak jsem chtěl s tou hvězdou západního mudrlantství také něco vidět. Vtipné a břitké to chvílemi je, demonstrace společenských fenoménů na filmových příkladech sympatická a osvěžující, ovšem film mohl být klidně o půl hodiny kratší. A to nejen kvůli tomu, že ke konci už docela nudí, ale zejména kvůli tomu, že pasáž o náboženství není příliš povedená (navíc obrazová magičnost Scorseseho Posledního pokušení mi zcela přehlušila Žižekovi plky), Žižek začne popírat sám sebe a nakonec se z něj vyklube jen další salónní kecal. Ve vlaku, kde Slavoj oznamuje, že jsme vlastně na světě sami, měla být udělaná velká tečka a nemuselo by dojít k závěrečnému ubírání bodů. Charisma a některé svěží myšlenky však ani filmu ani jeho průvodci upřít nejdou a jistě je hodný vidění a snad i zapamatování. (04.07.2013)

Lavina myšlenek v angličtině s balkánským přízvukem, rozebírající výskyt a potřebu ideologie, která se do lidí nejlépe cpe pomocí filmu. Jen několik základních myšlenek - "(Ne)vědí, co činní a přesto to nadále činní...". "Kapitalismus je neustále v krizi, potřebuje krizi ke svému přirozenému koloběhu, jenž stojí na chrlení neustále nových výrobků bez ohledu na potřebu či důsledky výroby". Za řeč také stojí rozbor potřeby druhého Velkého, někoho, kdo vše vyřeší (Bůh, vůdce, vláda, korporace) stejně tak nucené americké hrdinství Zachráníme tě, ať chceš nebo ne.... Realizované i v jejich světových vojenských akcích. Pro diváka Čechoslováka je rozhodně nejzajímavější teorie o pozitivech Pražského jara ´68. Dočkáme se zde i něčeho pozitivního? Ale ano, např. "Největší lží jsou naše sny a touhy". (30.04.2017)

Kdo sledoval poslední circa dva tři roky Žižkovy přednášky, řadu věcí ve filmu už bude znát. Rozdíl je, že Sophii Fiennes se podařilo Slavoje zklidnit, takže rozhodně nejde o jeho typické neorganizované skákání od tématu k tématu, ale o soudržnou argumentaci. Navíc i oproti předchozímu Perverznímu průvodci Žižek mluví o poznání pomaleji, takže je čas všechny ty abstraktní myšlenky vstřebat. Nový film tak podle mě představuje vyzrálejší počin, který srozumitelně a zábavně shrnuje většinu z toho, o čem slovinský filosof v poslední době rád hovořil. Mimo jiné se tu taky ukazuje, proč je kritika tohoto ideologického přístupu ve vztahu k filmové analýze pomýlená, protože na rozdíl od neoformalismu se tady opět nerozebírají celé filmy jako komplexní formální systémy, ale jednotlivé filmové scény slouží k ilustrování obecnějšího, abstraktnějšího konceptu (ideologie). (29.06.2013)

Metafyzika kindrvajíčka mi přijde o něco méně zajímavější, než když Žížek rozebíral pouze filmy. Navíc je zajímavé, že jeho přízvuk je po deseti letech ještě silnější, než byl dřív (ne že bych to promítal do hodnocení). Asi se z toho člověk moc nedozví nového, ale jako utříbení myšlenek, proč ne. Navíc Žížek je spíš takový filozofický bavič, takže mi ani nevadí, že někdy se pohybuje na hranici banality. Přirovnání pražského jara ke Cameronově Titaniku mě zaujalo asi nejvíc. (28.11.2013)