Perverzní průvodce ideologií

Tak. A teď to ještě nějak zpracovat… Excentrickému Slovinci neupřete jedno – dovede unikátně přeložit suchopárnou, nadosobní a pohříchu nepopulární látku do zábavného jazyka, jemuž není těžké rozumět. Riziko přílišné banalizace visí ve vzduchu a některá přirovnání jsou na hraně, ale i o tom je role kritického diváka (zde více posluchače), k němuž se Žižek hlásí. Aby bylo jasné – opět ztěžuje přijetí myšlenek nekonečným vršením a odbočkami na pět minut, ač od Perverzního průvodce filmem učinil jistý pokrok. Krátké úseky ticha a vydechnutí jsou opravdu namístě. Druhý zvrácený výlet byl zahájen nekompromisně. Žižek v „metodologickém úvodu“ zahlásil, že nechtěné ideologie se nezbavíme, neboť jsme její součástí, žijeme jí a živí nás (nepřímo tím přitom relativizuje tradičně negativní konotace toho slova). Vzápětí nás ujistil, že podobný únik ani není v našem zájmu, protože touha toužit probíhá jako nekonečná směna. Právě ekonomické pojmy, jimiž označuje systémy hodnot (církev-instituce provádějící výhodný „deal“ se svou ovečkou) boří poslední zbytky ideálů a vytváří pole pro odvážné a neodolatelné interpretace. Pro českého diváka je zvlášť vzrušující konstrukce nárazu ledovce a vyrušení milenců v Titanicu, který Žižek aplikoval na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Zní to šíleně, je to náramně přesné. Tento příklad zastupuje to nejplodnější i nejproblematičtější z Žižekova nazírání na ideologii. Když aplikoval psychoanalytický náhled na film, byl v jistém směru nad dějinami, čili nadčasový. Platnost zdejších analogií však může být oprávněně odvozena od současných témat. A otázka zní, zda jsou opravdu přelomová či poněkud nadsazená nedostatečným odstupem (například pasáž o rabování ve Velké Británii). Narážím na to, že některá aktualizační napojení je možné snadno vyvrátit (Taxikář a nechtěná intervenční role USA v současném světě), protože z nich příliš čpí předem modelovaná odpověď. Otevírá se v nich současně prostor pro angažovaný postoj, který pokládám za nejdůležitější hodnotu celého dokumentu. Žižek obnažil vše možné i nemožné, zostudil důstojné hodnoty i si utahoval z reklam na Coca Colu, aby nakonec vznesl pevný a radikální apel. Kdo by „legračně mluvícího“ Slovince obvinil z absence názoru a podrývání všeho a všech (dokonalá byla pasáž o ateistech), zcela by se mýlil. Tohle byl úderný a mimořádně účinný pamflet. Odpůrce nebude hledat obtížně, což je mu jedině ke cti. (MFFKV 2013) (01.11.2013)

Zatímco v Perverzním průvodci filmem si bujný Slavoj spíše hrál s interpretacemi útržkovitých filmových scén, zde se snaží vložit výklad do nějakého širšího rámce - do rámce ideologie. Film už tedy není hlavním předmětem analýzy, ale spíše jen nástrojem pro vykreslení myšlenky a podpory tvrzení... Tedy až do momentu, než autor zdůrazní důležitost filmového média pro vnímání reality a utváření ideologie. To je velice zajímavé... Celkově bych tedy tento počin označil za ještě o malinko myšlenkově podnětnější než jeho předchůdce. Na druhou stranu jako celek je ale o něco méně zábavný a za to může nejspíš fakt, že už se zde nerozebírají Lynchovy filmy. :) 8/10 (23.02.2014)

Zpočátku mi to přišlo stejně brilantní jako PERVERZNÍ PRŮVODCE FILMEM, ale ke konci už jsem se skoro nudil. Na Žižekova Průvodce ideologií jsem se hodně těšil, protože mě první zmíněný dokument hodně nadchnul. Tento novější počin ale nakonec vnímám o poznání víc vlažněji, nesednul mi tak úplně výběr filmů, na nichž byly demonstrovány autorovy myšlenky, ani některé autorovy teze, které vnímám, řekněme, jako docela sporné. (Nemluvě o tom, že na nich nevidím v podstatě nic kontroverzního - vždyť si dnes může každý hlásat do světa co chce, a nikoho to už ze židle moc nezvedne; jediné, čím by snad mohl Žižek trochu provokovat, je jeho příchylnost k Marxovi). Zatímco u staršího filmu jsem měl mnohdy pocit myšlenkové svěžesti a informačního přínosu Žižekových myšlenek, zde jsem se často neubránil pocitu, že slyším teze, které již znám odjinud a které mi zrovna dvakrát objevné nepřijdou. Snad je to i tím, že mě tematika ideologií nikdy moc nebrala, ale za sebe nemám problém napsat, že tento počin představuje ve srovnání se svým starším bratříčkem citelný sešup dolů po všech stránkách. Jako netradiční komedie pro intelektuály to však přesto stále funguje více než dobře. (07.03.2014)

Metafyzika kindrvajíčka mi přijde o něco méně zajímavější, než když Žížek rozebíral pouze filmy. Navíc je zajímavé, že jeho přízvuk je po deseti letech ještě silnější, než byl dřív (ne že bych to promítal do hodnocení). Asi se z toho člověk moc nedozví nového, ale jako utříbení myšlenek, proč ne. Navíc Žížek je spíš takový filozofický bavič, takže mi ani nevadí, že někdy se pohybuje na hranici banality. Přirovnání pražského jara ke Cameronově Titaniku mě zaujalo asi nejvíc. (28.11.2013)

Kdo sledoval poslední circa dva tři roky Žižkovy přednášky, řadu věcí ve filmu už bude znát. Rozdíl je, že Sophii Fiennes se podařilo Slavoje zklidnit, takže rozhodně nejde o jeho typické neorganizované skákání od tématu k tématu, ale o soudržnou argumentaci. Navíc i oproti předchozímu Perverznímu průvodci Žižek mluví o poznání pomaleji, takže je čas všechny ty abstraktní myšlenky vstřebat. Nový film tak podle mě představuje vyzrálejší počin, který srozumitelně a zábavně shrnuje většinu z toho, o čem slovinský filosof v poslední době rád hovořil. Mimo jiné se tu taky ukazuje, proč je kritika tohoto ideologického přístupu ve vztahu k filmové analýze pomýlená, protože na rozdíl od neoformalismu se tady opět nerozebírají celé filmy jako komplexní formální systémy, ale jednotlivé filmové scény slouží k ilustrování obecnějšího, abstraktnějšího konceptu (ideologie). (29.06.2013)