Godzilla

Něco mezi Emmerichem a klasikou. Z Emericha si to bere silný vizuál, který je podobně kvalitní, jako na svou dobu předchůdce, má stejně silná panoramata a ještě promakanější detaily, zatímco z klasiky si to bere především vzezření monster a hlavní dějový mustr. Emmerich byl daleko víc okázalý a efektní, tady je to těžce efektivní a v rámci mezí přízemní filmařina, ačkoliv velké finále nechybí. Lineární houstnutí atmosféry skvělé, hlavní postavy a jejich pobyt na plátně přímo nečekaně proměnlivý a vzhled Godzilly na smajlíka. Je to zajímavý blockbuster, který není tak robustní jako byl předchůdce, ale určitě je chytřejší, filmařsky promakanější a nespolehající jen na destrukci všeho možného a formální atraktivitu, ale i na vedení herců, scénář, střihovou skladbu a hlavně je ve vzduchu cítit pocta původním filmům. (16.05.2014)

To, co se slibovalo nejvíc, tedy nový pohled na nejslavnějšího bořitele mrakodrapů, to jediné nakonec nepřišlo. Civilní pojetí přináší spoustu zbytečných podzápletek a až překvapivě průhledných klišé, vědecký podklad zase skrývá neuchopitelnou hromadu kulometné odborné hatmatilky. A monstrem v celé jeho kráse Edwards až zoufale šetří, dokonce tak moc, že jsem byl ještě před příchodem hlavních atrakcí doslova ubitý věčným čekáním a odkládáním. Na to, jak vysoko se mířilo, byl ten pád při začátku závěrečných titulků až bolestně střízlivý. Několik vysloveně nervy drásajících scén (tunel) proto zachraňuje alespoň nějaký zážitek jen velmi střídmě. (14.05.2014)

Japonské megapříšery patřily v dávnověku k mým prvním kinozážitkům a pro pětiletého kluka byly i na tehdejší dobu šmírácké triky něčím neuvěřitelně působivým. Od té doby uteklo opravdu hodně vody a mé divácké nároky se mnohanásobně zvětšily. Nejsem ctitelem blockbusterů a žánrově se s Edwardsovým snímkem míjím, očekávání jsem proto měl nízká a kdyby mi televize nenaservírovala film až pod nos, neobtěžoval bych se s ním. Námět považuju dokonce i v době rozbujelých trikových pohádek pro celou rodinu za těžce infantilní a dávno zastaralý. Nicméně při náležitém nadhledu, řemeslné zručnosti a schopnosti vhodně pracovat s nadsázkou mohlo vzniknout něco zajímavého. Bohužel snímek nenaplňuje ani mizivá očekávání. Zase jsem jednou měl pocit, že mi někdo vložil varlata do svěráku. Edwardsova Godzilla nakonec selhává jako nenáročná zábavná vysokorozpočtová podívaná a dvojnásob selhává tam, kde se chce z téhle nálepky vymanit, používat alternativní prvky a být osobitější. Ze všeho nejvíc je totiž nakonec blbá. I v rámci fiktivního světa by měla existovat nějaká vlastní pravidla, motivace a vzorce chování. Tohle je natočené pro diváky s myšlenkovou úrovní pětiletého dítěte. Nevyčítám Godzille, že není realistická a inteligentní. To se po ní prostě chtít nedá. Vyčítám jí, že není chytřejší než její 70 let staří předchůdci. Jestli jsem Edwardse za jeho prvotinu natočenou ve skromných poměrech (přiměřeně) ocenil, tady mám pocit urážejícího patlalství. Jasně, s tak vysokým rozpočtem a technickými prostředky snad ani nelze nenatočit pár působivých, atmosférických záběrů, ale jako celek je Godzilla bolestnou prohrou. Samostatnou kapitolou jsou pak nadšené komentáře a vysoká hodnocení od některých filmových publicistů, kde by člověk přece jen očekával fundovanost, věcnost a analytický pohled. Místo toho mám pocit, že se chovají jako ve vtipu, kdy slepý, hluchý a bezruký mají analyzovat slona. Za adekvátní a přínosný považuju komentář uživatele JFL. Předkládá pohled snímaný z jiného úhlu, podepřený širokým rozhledem znalce žánru a kategorie brakových filmů, navíc ho předkládá beze stopy pózy, sebezahleděnosti a snadného podléhání emocí. Za sebe prohlašuji, že přerostlé radioaktivní ještěrky už nikdy. Celkový dojem: 5 %. (11.05.2017)

Čekání na Godot... Ehm, Godžiru. Což by nevadilo, kdyby šlo o čekání „co proto" a nikoli "wanna be otcovsky spielbergovské"; ostatně Čelisti či Válku světů to prací s akční stránkou "ze subjektivního pohledu lidských rodinu nadevše ctících mravenců" stojící na naznačování a neviděném spíše než první signální připomíná možná až příliš. A to především díky nadužívání tohoto přístupu, protože co je sympaticky skryté a navnazující v první polovině, to se v druhé zákonitě přejí až do té míry, že to začne být zcela ukradené, protože když po dvaadvacáté pouze naznačujete a skutek po dvaadvacáté opět v poslední možný moment utekl, tak co z toho, že? Pouze dějová vata a plytké postavy, další vata, vata, Watanabe vysvětlující "vo co sakra gou" a to celé prokládané "musím se vrátit k rodině a Godzillu přitom neuvidím zato nonstop uslyším" v tisíc a jedné variaci a aniž by alespoň jedna z postav zaujala. A aby toho nebylo málo, tak v tomto smrtelně vážně se beroucím schématu to jinak veskrze sympatické klasiku ctící pojetí hrdinného monstra působí jako Godzilla v porcelánu. Ono je ostatně vypovídající, že nejlepší i nejhravější na tom jsou již úvodní titulky. (14.05.2014)