Godzilla

Krucinál, tak tohle bolelo. Godzilla se od začátku vydávala za atmosférický a (v rámci blockbusterových možností) realistický biják. Cestou se ale něco pokazilo a do kin doráží katastrofa v trochu jiném slova smyslu. Ani by tak nevadilo, že ústřední monstrum přichází extrémně pozdě a vlastně toho moc nepředvede. Mnohem horší je, že postavy, které mají člověka k největší atrakci filmu dovést, vůbec netáhnou. Bryanu Cranstonovi nejspíš vždycky zapnuli kameru a pak šli na kafe s tím, že přece ví, co dělá. Zbytek osazenstva si potom rozdělil znuděné (David Strathaim), nevyužité (Elizabeth Olsen) nebo totálně wtf postavy (Ken Watanabe), kolem kterých se děje jedna pitomost za druhou. A není to ani dramatické, ani napínavé a až na pár výjimek ani příliš zábavné. Jistě, třeba Pacific Rim byl také ohromně hloupý. Jenže se to v něm alespoň často řezalo a bylo jasné, že jde o dětinskou poctu žánru, která se vůbec nebere vážně. Tady se bohužel veškeré ambice o jakousi serióznost rozplizávají pod nánosem podivných armádních rozhodnutí, nefunkčních žánrových kliček a patetických dialogů. A ačkoliv je jasné, že Edwards zcela záměrně točil civilnější dospělý film, a ne akční výplach, jednoduše nemá příběh ani postavy na to, abyste se jím nechali vtáhnout. Což sebekvalitnější triky prostě nikdy nemůžou nahradit... (5/10) (13.05.2014)

No jasně, hlavní je RODINA. A zkuste o tom mluvit tak, aby to nevyznělo jako klišé... O "nové" Godzille jsem slyšel všechno možné, takže PR byl splněn a já si nedokázal představit, že v současnosti někdo natočí spektákl, bude o něm přemýšlet, takže k tomu navede i diváka a dokonce i já, tupý ignorant, kterému se líbil Emmerichův dinosaurus, ocením patinu a to, co není vidět a při setkání s příšerou se na ni budu USMÍVAT jako na někoho, na koho jsem čekal celý život. Bylo to sice pozvolné, ale je to po dlouhé době film, který je na jasnou stovku (Transformers: Zánik jsou totiž jen plané vyhrožování). Cítil jsem se jako o dvacet let mladší!! (05.06.2014)

Čekání na Godot... Ehm, Godžiru. Což by nevadilo, kdyby šlo o čekání „co proto" a nikoli "wanna be otcovsky spielbergovské"; ostatně Čelisti či Válku světů to prací s akční stránkou "ze subjektivního pohledu lidských rodinu nadevše ctících mravenců" stojící na naznačování a neviděném spíše než první signální připomíná možná až příliš. A to především díky nadužívání tohoto přístupu, protože co je sympaticky skryté a navnazující v první polovině, to se v druhé zákonitě přejí až do té míry, že to začne být zcela ukradené, protože když po dvaadvacáté pouze naznačujete a skutek po dvaadvacáté opět v poslední možný moment utekl, tak co z toho, že? Pouze dějová vata a plytké postavy, další vata, vata, Watanabe vysvětlující "vo co sakra gou" a to celé prokládané "musím se vrátit k rodině a Godzillu přitom neuvidím zato nonstop uslyším" v tisíc a jedné variaci a aniž by alespoň jedna z postav zaujala. A aby toho nebylo málo, tak v tomto smrtelně vážně se beroucím schématu to jinak veskrze sympatické klasiku ctící pojetí hrdinného monstra působí jako Godzilla v porcelánu. Ono je ostatně vypovídající, že nejlepší i nejhravější na tom jsou již úvodní titulky. (14.05.2014)

Scénář staví na střetu civilizace s přírodou a zjevně vychází z předpokladu, že lidstvo je přežitek. Jak jinak si vysvětlit, že postavy jsou šablonovité, občas promlouvají jako po požití psychotropních látek a nemají žádné smysluplné dramatické oblouky? Zůstává jen ta nejošuntělejší peripetie ze všech - tatínek musí najít rodinu. To ostatní se rychle zazipuje do pytlů a odbude pár přibližnými větami. Žádný realismus, hlubší psychologie a provokativní práce se známými motivy se nekoná (snad jenom smrt / obecně vážná stylizace jsou tu nezvykle častými hosty). Druhým skrytě (zřejmě) mizantropickým prvkem je jednání lidského velení, které plánuje s důmyslem doby kamenné a pokud někdo v jeho konání spatřuje hlubší smysl, ať mi ho prosím sdělí, nejlépe písemně a s nákresy. Takže zbývá Godzilla vs. MUTO + mravenčí lidská perspektiva, která střet monster dokáže fragmentovat, včas zakrýt nebo mimoděk nahlédnout v celé jeho gigantické majestátnosti. Lidi tu prostě nejsou proto, aby jednali a byli zajímaví sami o sobě, ale aby se mohli dívat a film se mohl sytit jejich pohledy. Tady Gareth Edwards a jeho posádka předvádějí, že někdy jednoduše stačí dodat výživnou potravu pro oči a uši a efekt se uprostřed nefunkční lidské story stejně dostaví. Opojení měřítkem monstra, jeho vypiplané estetizování a rámování ve fotogenických kompozicích je smyslem celé Godzilly, která je pomalejší a majestátnější, než bývá zvykem. Podobně jako pár výtečně načasovaných scén a old schoolové hromobití Alexandre Desplata v orchestřišti. Monstra z hlubin mají přesně tu kulervoucí vibraci, kterou jsem čekal od Pacific Rimu. Ten tak konečně dostávám v jedlé podobě rok poté. Můžeme spekulovat, jestli napřesrok pro změnu někdo doručí to, co se čekalo od Godzilly. [75%] (13.05.2014)

Baví mě představa pubertálních popcornožroutů jdoucí na další Pacific Rim, případně Emmericha a dostávající Edwardsův v tradici zakořeněný sequel, který Godzillu neikonizuje jako hrozbu, kolem níž je potřeba akčně kroužit a kochat se destrukcí, ale jako kámoše, kterého matka příroda využívá jako ultimátní regulační prostředek, zatímco lidi (resp. Američani) statují a veškeré průsery ve filmu způsobují svojí vlastní debilitou vycházející z touhy řešit konflikty sami bez otevřenosti k poznatkům jiné kultury. Což samozřejmě všichni vykládají jako přešlapy proti logice, ačkoli nikdo nezná svět, v němž by koexistovala jadernou energií napájená MUTA, takže pasovat nějaký neprůstřelný realismus na podobný fikční svět, jenž jde očividně ve šlépějích šedesátileté historie, vlastně ani nejde. Godzilla je (imho, samozřejmě) hodně pevně uchopený autorský projekt nadšence, který vyžaduje, aby měl sledující divák alespoň nějaké godzillovské základy a chápal tudíž přebíhání od stylu a myšlenek poválečné japonské kaiju kinematografie k japonsko-americké moderně, která si zachovává intelektuální přesahy a zároveň dovede gradovat k jedné z nejimpozantnějších monstr-fatalit na stříbrném plátně. (15.05.2014)