Nespoutaný Django

(1001) Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy. (03.12.2014)

V předchozích Tarantinových filmech byly postavy součástí popkulturního světa: bavily se o něm, používaly tamní díla k definici sama sebe či k přepsání velké historie tak, jak ji známe. Tentokrát je ale vše jinak, protože se cinefilům známý svět popkultury, který je zkombinovaný do důsledně promyšlené koláže, využívá k velmi podvratnému komentáři společnosti. (Ve Spojených státech je třeba se ušpinit, jelikož fungují na principu "komoditního fetišismu" a lidé jsou nuceni hrát své role, čímž ztrácí svou identitu.) Vedle toho si ale poslední tarantinovku lze užít jako epickou podívanou, u které je dobré být obeznámen s inspiračními zdroji. Těch je přehršel (napříč kontinenty, roky i žánry) a velmi důmyslně se přepracovávají (hixploatace) či se sebeuvědoměle poukazuje na to, v čem předtím selhávaly, aby mohly být stvrzeny jako soběstačný žánr (blaxploatační western). Ovšem i necinefilové by mohli ocenit hru s diváckým očekáváním, jež je systematicky neuspokojováno (a když uspokojeno je, je dobré mít po ruce Kleenex), či efektivnost užitých stylistických prostředků a postupů (Django je Jackie Brownová s koulema, písně taktéž vyjadřuje myšleky či komentuje dění, kostýmy slouží - jako u Billa nebo Panchartů - k sebeurčení). Ačkoliv je mi stále nejbližší válečná eskapáda, nemám problém uznat, že druhý díl lekce alternativní historie je nejlepším snímkem QT. Více v polemické kritice. (08.01.2013)

Americký Jih si vždy zakládal na svém ctihodném rasismu a ve mně tento snímek vyvolal touhu přenést se v čase a zacválat si s černým kumpánem mezi nechápavými zraky otrokářské elity. Nicméně přiznávám, že bych rozhodně nedokázal chránit Djangovi jeho afroamerickou řiť s vtipem doktora Schultze, takže jsem nakonec raději zvolil kino. Byla to dobrá volba, protože různobarevná dvojice lovců lidí byla bezchybná, vážený pan otrokář Candie byl krásně hnusný, jeho věrný slouha Stephen by si zasloužil dlouhý pobyt na nějaké slušně vyhřívané plantáži a kluci z KKK byli prostě jedineční. Takže Quentine, zase jste mne nepotěšil a ani já vás nepotěším. Opět za pět. (17.03.2013)

Blaxploitation po westernovsku a ještě v rukou Tarantina? Huh! Ale výsledek pro mě překvapující, protože jsem čekal spíše méně, než více. Během úvodních cca 2 hodin jsem si liboval nad pokračující renesancí westernu, nadchla mě už úvodní titulková pasáž a další průběh sliboval nečekané. Grandiózní Goldsmithův hudební doprovod při příjezdu na "Candyland" naznačuje, že odteď už půjde do tuhého, a taky že jo! Ale očekávané vyvrcholení se trochu protahuje a dramatická akce pak opět po tarantinovsku překypuje červenou barvou, na můj vkus až moc. A poslední rudá kapka bylo to finále, zmiňované např. Pomem, takže proto jen za čtyři - ale našlápnuto bylo parádně... Z herců byl skvělý Waltz v roli Kinga Schultze (nějak se mi tam cpe slůvko Dotcom, asi kvůli zajímavé podobě jmen s Kimem Schmitzem), velmi dobré party sehráli ale i DiCaprio, Foxx a skoro k nepoznání zamaskovaný Sam L. Jackson. (19.12.2013)

Tarantino vyznává lásku drsným chlápkům s koltem u pasu a jakkoli si celý westernový svět upravuje k obrazu svému, nevypadne ani na okamžik z příběhu, pocty ani včas odlehčené nálady. A ať už se v soundtracku ozve rap, hlavní hrdina nasadí sluneční brýle nebo neodolatelný Leo zběsile přehrává, pořád vím, že tohle je ve své podstatě dokonalá žánrovka. To jen její režisér se i přes špičkovou práci stává obětí sama sebe. Po emočně bohatším Kill Bill a dokonale vybroušených Panchartech už zkrátka v cestách za pomstou a v nekonečně-znepokojivých dialozích s uzemňující gradací není kam stoupat. (15.01.2013)