Sedm psychopatů

Nikdo v současnosti nepíše tak blbé dialogy a tak blbé scénáře, jako Martin McDonagh. Je to ještě hloupější, absurdnější (v tom negativním slova smyslu) a bezradnější, než ´V Bruggách´. Nevím, na co si ten chlapec hraje, ale s McDonaghem asi nadobro kamarádi nebudeme. Jestli tohle má být nějaký svěží, neokoukaný směr v současné moderní kinematografii, tak já, coby divák, nechci být jeho součástí. Zlatý Tarantino….. (18.01.2013)

Billy jako Martyho múza, průvodce a hybatel veškerého dění. Takřka neustálé prolínání fikční reality a fikce ve fikci, pohrávání si s žánrovými pravidly, množství odkazů na filmové postupy či snad přímo díla, vysoká míra sebereflexivity. Promyšlený film do posledního puntíku tematizující mimojiné i jistou znuděnost dnešní společnosti a vyprázdněnost současného světa ("zabíjím lidi, aby můj kamarád měl, o čem psát a já se na nějakou dobu zabavil"). McDonagh ví a umí. (29.11.2013)

"Psychopaths sell like hotcakes," pravil před šedesáti lety Joe Gills. Jak vidno, náklonnost Hollywoodu k psychopatům od té doby jenom zesílila. Sedm psychopatů je originální postmoderní hříčkou (ke srovnání mě napadá leda Sonatine od Kitana), kterou zřejmě nikdo nedokáže okomentovat lépe než Martin McDonagh, který tak činí ústy svých postav. Hlavní přidaná hodnota filmu, neustálé sebereflexivní odhalování pravidel, podle kterých filmy o psychopatech (tedy značná část americké kinematografie) fungují, vyvolává pochyby, jak vážně tentokrát brát vážné momenty. Zatímco Bruggy dokázaly strhnout jako existenciální drama i brutální černohumorný thriller, Psychopati v žádném žánru nevydrží dost dlouho na to, aby měly scény patřičný emocionální efekt. Přechody od seriózní etudy na téma „vraždím lidi, ale jinak jsem taky člověk“ ke gore frašce jsou plynulé a herci zahrané v té správné poloze, kdy s nimi trochu soucítíte, trochu se jim smějete a tak trochu je chcete zabít. Jenomže ty přechody jsou neustálé a někdy přidávané zřejmě jenom za tím účelem, aby film ani na chvíli nešel s proudem a nepůsobil všedně. Kapka normálnosti v oceánu šílenství by přitom mohla dobře posloužit jako důkaz, že alespoň něco autor myslí vážně, jako záchytný emocionální bod, který film povýší nad úroveň zábavy pro jeden večer. Jakkoli jde o zábavu první třídy a mnoha úrovní, pyšnící se jedním z nejlepších (multi)žánrových scénářů od Hanebných panchartů. 80% (28.11.2012)

Musím teda přiznat, že po prvních několika minutách jsem byla dost zmatená, jestli jsem si náhodou nepustila film od Tarantina, tam to zase lítalo - jedna mrtvola za druhou. Na Tarantinovky to sice nemá, ale i tak jsem se dost slušně bavila. Některé scény byli opravdu výborné, dialogy vtipné. Celkově mě to překvapilo. 4* Woody Harrelson prostě nemůže hrát nikoho normálního :D (26.05.2013)

Tvůrce skoroklasiky V Bruggách je zpátky a zase mu to šlape. Sedm psychopatů má minimálně stejně zábavné dialogy a potěší neposedným vývojem příběhu, v jádru filmu ale nebije srdíčko, které by vás donutilo se k jeho hrdinům vracet znovu a znovu. Mimoto si ale není moc na co si stěžovat, v rámci žánru tu nápaditější počin dlouho nebyl. (04.12.2012)