Černý Petr

-Smím prosit? -Dyť nehrajou. Nestárnoucí portrét mladého člověka na rozcestí i výpověď o zacykleném světě mezigeneračního neporozumění. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. monologů otce, vzorového patriarchy ze staré školy). Mohli bychom filmu vyčítat nevyrovnaný rytmus (o jehož kontrolu se třeba v Láskách staral Menšík), jenže agonie trapnosti a rozpačitého ticha, která nemá konce, zapadá do snahy ukázat mládež bez idealizování, takovou, jaká skutečně byla (a nejspíš stále je) - váhavá, nesamostatná, bez ambicí. Mladí hrdinové nemají vzory, které by následovali a sami se k činnosti motivovat nedokážou a vlastně ani nemají prostor k tomu, aby se rozhodli nezávisle. Petr nechce či nedokáže být ani fízlem bdícím nad zákazníky, ani tvrdě makajícím dělníkem. Zajímá ho jen Aša, kterou ale zase moc nezajímá Petr (pokud zrovna nepotřebuje nakládané okurky ze samoobsluhy). Svou dramaturgickou rozvolněností (několik volně provázaných epizod bez výraznějšího vývoje zápletky nebo hrdiny) zachází film podobně daleko jako některé experimenty francouzské nové vlny (např. U konce s dechem). Výsledný efekt je ovšem diametrálně odlišný - přiblížení se skutečnosti, nikoliv její rozbití. Zakončení nikam nevedoucího cyklu Petrových drobných trapasů a otcových velkých moralizujících výstupů mrtvolkou (přerušenou jedním příznačně apatickým pohledem) pak podobně jako „zatuhnutí“ postav v Intimním osvětlení vydává za tisíc slov. 90% Zajímavé komentáře: genetique, Radko, Kimon, jahol, slunicko2 (14.06.2012)

Výborně vypointované vtipné dialogy. Námět a scénář: Jaroslav Papoušek. Čas v životě náctiletého učně Petra plyne během několika málo dnů relativně poklidně a zdánlivě se nic neděje. Ovšem zachycení každodennosti je, myslím, stoprocentní. Jednotlivé dialogy mezi vedoucím - Petrem, otcem - Petrem, matkou - Petrem, Pavlou - Petrem (ty byly jako vystřižené ze Škvoreckého Prima sezony) nebo Čendou - Petrem mi přišly jako monology, kdy jedna strana moc nevnímala tu druhou. Za všechny: Čenda:"Ahóóój! slyšíš to? Petr:"Hoj" Č: "Říkám ahóój." P:"Hoj". Další hlášky:1. Čenda: "Smím prosit?" Dívka: "Vždyť nehrajou." 2. "Zelená uklidňuje oči." "Tak proto jsou krávy tak klidný." 3. "Představ si, že Pavlu Vrbovou olizujou plameny." "Plameny se maj." Zajímavý komentář: Radko. (04.01.2009)

Dokumentaristicky a pritom neskutočne zábavne a nadčasovo podané pubertiacke roky, konflikty generačné, medzigeneračné, prvé lásky, rodičovské výsluchy a "rady do života". Akoby skrytou kamerou, nezúčastnene pozorujúcou svet okolo, podávaný starostlivo vyvážený príbeh. Nezabúda na nič, čo patrí k dospievaniu mladých ľudí. Prostredníctvom zachytení rôznych prostredí a nálad príbeh prestupuje atmosféra mestečka šesťdesiatych rokov, čo len umocňujú geniálne dobové songy Jiřího Šlitra. Príbehy učňa v samoobsluhe môžem sledovať znova a znova a vždy nájdem niečo nové. Čaro prirodzenosti, humor, atmosféra a obraz spolu s nevypovedaným presahom a vyznením len prostredníctvom zachytenia drobných epizód a banálnych, či rozumbradových dialógov radí tento film ku klenotom českej kinematografie. Pre mňa osobne patrí spolu s Láskami jednej plavovlásky a Taking off k najlepším Formanom. (13.09.2005)

TOP 20 Českého filmu. Nová česká vlna v rozkvětu. Mimořádný mezinárodní úspěch na sebe nedal dlouho čekat. Vynikající souhra pánů Formana, Papouška, ale i všech herců, tedy spíš neherců. K tomu lze přičíst pochopitelně i krásnou hudbu šedesátých let - zde Jiří Šlitr a nebo rock'n'roll v podání Pavla Sedláčka. Pomaleji myslící zednický učen Čenda v podání Vladimíra Pucholta, zahrál opravdu velmi osobitě a víceméně bezprostředně. Film nemá skoro žádný pořádný děj, příběh prakticky chybí, ale i tak se člověk dokonale baví jak na tancovačce, tak i příhodou z plovárny, nebo jen všemi těmi jednoduchými a banálními rozhovory Čendy se svými vrstevníky. Kárání pana Vostrčila (otce učně Petra) v nevhodnou chvíli, zrovna když Čenda šel vrátit vypůjčenou dvacetikorunu, nemělo chybu. Výborný film o obyčejných mladých lidech, jejich dospíváním, problémech s rodiči, s láskami a s bravurním zachycením všedního života téměř autentickým a dokumentárním stylem. Tak, jak film uměl natočit Forman, umělo jen opravdu málo lidí. Můj první Forman, kterého jsem viděl. Muziky a Konkurs jsem nikdy až tolik nemusel. (08.05.2006)

"Smím prosit?" - "Vždyť nehrajou.." - "A jo. Tak já přijdu eště." I dnes se najdou takoví jedinci jako Pucholtův výstavní tatar Čenda. Navíc kdo se nepotkal s pocitem lehkého ztracení na cestě životem, ten si pubertu neprožil. A právě díky tomu je tenhle zážitek z pozice nestranného pozorovatele taková pohoda. (04.01.2009)