Modré světlo

Film trpí tím, že autorka nedokáže adekvátně vyjádřit svou vizi. Režisérkou zamýšlený dramatický oblouk směřující od absolutní kontroly a sebejistoty k dobrovolné ztrátě moci coby způsobu pokání, který má být motivovaný tím, že hrdinka začne pochybovat o správnosti svého konání coby vykupitelky smrtelně nemocných, není ve filmu zrovna prohlédnutelný, neboť diváci do postavy nevidí, a dokonce dostávají od vyprávění zavádějící podněty jako jsou hrdinčiny představy o jejím společenském životě, které vůbec nekorespondují s tím, jak se chová. Bez režisérčina výkladu zůstává před divákem jen pytel podnětných, ale nesouvztažných motivů. Zcela stranou vyprávění paradoxně zůstal prvotní impulz k filmu, jímž je tabu smrti v soudobé západní společnosti. (09.07.2011)

Umírání, perverze, izolace. Film přesycený silnými tématy, které režisérka nahlíží v hanekovsky analytickém duchu, byť mnohem stylizovanějí formou. Dílčí kompozice a situace se zaderou pod kůži, jinak je ale tento portrét vyšinuté stárnoucí sestřičky posedlé smrtí a chtíčem celkem sešněrovaný intelektuální chtěností a jakousi zhýralou pózou. Vinou toho na mě nezapůsobil ani zpola tak, jak si očividně režisérka přála. Každopádně oceňuji otevřenost, s jakou se staví k tématu umírání. Takový druh provokace je v současnosti nezbytný. (04.07.2011)

Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :) (11.07.2011)

V amerických filmoch často zastáva nemocničný pracovník zvláštne postavenie symbolu toho najčistejšieho hrdinstva - záchrany životov - ktorý je buďto využívaný k veľkým príbehom, alebo naopak zneužívaný k intímnemu vykresleniu rozpadu ľudskej osobnosti, neschopnosti pomáhať, prípadne ako útočisko pre uzavretého psychopata - to všetko v rámci zobrazenia tienistej stránky tohoto povolania. Urszula Antoniak si volí temnú stránku a chladne, minimalisticky až analyticky pristupuje k ústrednej protagonistke Marian, ktorá na nočných zmenách obchádza chodby a zákutia nemocnice, pričom nezriedka dáva pacientom posledné zbohom na ich ceste na druhý svet. Jej vnútorný chlad a uzavretie sa odzrkadľuje v nevľúdnom prostredí nemocnice i v samotnom využití stopáže filmu - prvých a posledných 6 minút neprehovorí hrdinka ani jedno slovo. Celý jej vnútorný vývoj je vlastne reflexívnou metaforou medziľudských vzťahov, vytrhnutia v obkolesení smrti, zvrhlosti a vyvrcholenia, v ktorom koliduje Marianina predstava s realitou. Pomalá a ťaživá skoro-artová atmosféra prispieva k dusivosti filmu. Bohužiaľ, je toho na malom priestore príliš veľa a často nevyužitého, zároveň sa nesúdržný dej ťažšie uchopuje ako celok a preto mu nie je jednoduché porozumieť. Zrejme by si to želalo vidieť viac krát, ale na to nemám odvahu. Zároveň som však toho názoru, že u tak "obyčajného" filmu by sa malo porozumenie dostaviť už po prvom raze, a preto si nie som istý jeho prínosom. 60% (20.09.2014)

Trierem, Hanekem, Jelinekovou. Těmi všemi by Urszula Antoniaková mohla být, ale nakonec se mnohem víc přiblížila Kieslowskému. Antoniaková moc dobře ví o čem točí a co tím chce říct. A namísto prvních dvou jmenovaných je ve výsledku mnohem víc fér ke svým hrdinům i divákům. Jinak ztěžka snesitelný teror. (11.07.2011)