Můj bratr Tom

Chtěl bych toho napsat tolik, ale nic pořádného mě nenapadá. Jen, že jsem právě viděl nádherný, úžasný a smutný film zároveň. Možná časem něco dopíšu nebo celý koment předělám, ale dnes ne. Dnes nemám tu správnou náladu a kdo ví, zda li jí vůbec někdy budu mít. Na tenhle film si už určitě nikdy netroufnu, to vím zcela jistě. (17.07.2015)

Velice silný zážitek a film, který mi bude ještě dlouho vrtat v hlavě. Jediný problém je u mě to, že roztřesená kamera mi způsobuje závrať, což mě prostě ruší a musím se pekelně soustředit, abych ten nepříjemný pocit potlačila. To, že jsem i přes tento problém dokázala vnímat tu nádheru, je jasným důkazem, jak moc mě to zasáhlo. Pár klidných, statických záběrů v pravou chvíli a jdu nepochybně do plných. Viděno během Season Challenge tour 2015. (13.12.2015)

Typ filmu, kdy máte pocit, že se díváte na život někoho jiného a ne na film. Bez hudby, natočen ruční kamerou a úžasnými hereckými výkony a totálně nepředvídatelným dějem. Náhled do psychiky mladých lidí, kteří se setkali se sexuálním zneužíváním a jak se s tím snažili vyrovnávat po svém, spolu. Film mě totálně pohltil a teď se z něj nějak nemůžu dostat... (23.12.2012)

TOM ROTHEROE, MŮJ BRATR TOM (2001) ________ Prolog: Včera, bylo kolem poledního, jsem potkal ženu a dítě. Bylo zavinuté k její hrudi. Seděla, střídavě bořila bradu a rty do jeho kapuce. Dítě mělo modré oči a mlčky na mě hledělo. Mrkalo? Zřejmě to stihlo pokaždé, když jsem mrknul já. Malý hypnotizér. Asi došly v okolí objekty hodné zájmu. Kouká na mě, a tváří se, že ví něco, co já ne. Má snad nějaké tajemství...? Já nevím. Možná to všechno vůbec nesouvisí. Ale, jak bych to mohl vědět...? Když jsem se zvedal k odchodu, v uších doznívaly Ianův hlas a Atmosphere, slyšel jsem padat stříbrný déšť. _____ Kudy uniknout, když pod nohama hoří nebe? Prsty se zarývají pod povrch rozmoklé, rozbahněné země. Vlasy smáčené ve špinavé kaluži. Póry kůže mé i tvé, skrze ně ze sebe temného ven, na povrch našich propletených těl, skrze tvé oči do hlubin. Z bezedné strašlivé propasti zpátky do sebe - nahého, jiného. Tělo Páně požereme k večeři. Dvě lidská mláďata, jež opustila a zradila smečka, jsou vlčími štěňaty, potomky Straby i Mauglího, řvoucími na lesy. Krvavé šrámy si hojí vzájemným zvířecím rozdrásáním. Bolest, která se zrodila z krádeže pocitu bezpečí, tiší závratí z volnosti, kterou cítí bestie, která se urvala ze řetězu - napůl už vlk a napůl ještě ztrápené dítě. Vymknutě šťastní, spolu, v hodině mezi dnem a nocí. Naše surové hry. Naše přátelství. Naše 'nečistá' krev. Naše jednotělo. _____ Nasnímáno v poklusu a na všech čtyřech, mazlení s trávou, ponory v rybníce, tření se o listí stromů. Film je to tak jednoduchý a krásný, až to zabolelo. Za jeho "objevení" dík dvěma citlivým duším, Lence a Karin. _____ Post Scriptum: Do lesů. Křik tvůj ptačí. Přivezla jsi 'tam-odsud' Slunce, barbarko...? ........................... (12.11.2009)

Když je k vám svět krutý, vytvoříte si svůj vlastní - krásný, dokonalý, bezstarostný, osvobozující. A když se v tom svém světě setkají dva lidé, získává náboj mnohem krásnější a snovější. Takové setkání se poštěstilo dospívajícím Tomovi a Jessice, které bolavost životů dovedla do krásného lesního světa daleko od lidí, kde se mohou oddávat ničím nerušené symbióze s přírodou i se sebou samými, ve které se zrodí krásné, čisté přátelství přirozeně jiskřící v něco většího, sladšího a krásnějšího. Použití ruční kamery bylo dobré rozhodnutí, protože hlavní dvojici dokáže divákovi přiblížit detailněji, intimněji a přirozeněji, jako bychom byli toho všeho součástí. Domu Rotheroeovi se podařilo natočit emocemi nabitý depresivní indie film, který v divákovi na dlouho zanechá stopy. (13.10.2013)