Soukromý vesmír

[47th KVIFF 2012] Jeden z nejlepších filmů, které jsem letos ve Varech viděla. Pravda ovšem je, že to byla taková jistota - věděla jsem, že mě nic od Heleny Třeštíkové nemůže zklamat, takže jsem si dvouhodinovou frontu na film ráda vystála. A co lepšího může být, než když vám svůj dokument představí právě Třeštíková osobně a po promítání následuje zajímavá diskuze s diváky. V mnohých komentářích pode mnou jsem se dočetla, že Třeštíková určitým zpsobem vykrádá sama sebe - opět jsou zde proslovy prezidentů. Mně tohle ale nevadí, naopak, kdyby to tam nebylo, asi by mi ve filmu něco scházelo. Stejně tak chválím scény s Gottem. Nebo spíš scény s chameleonem, chce se mi napsat. Modří vědí. První polovina snímku rozhodně na pět hvězdiček. Deník si prý otec rodiny psal sám od sebe, což mi přijde geniální. Bez něj by by byl zřejmě dokument mnohem nudnější. V druhé polovině mi ale začíná vadit přehnané soustředění se na Honzu. Chápu, že nejprve to měl být dokument zejména o něm, ale potom se to změnilo a natáčení se protáhlo téměř na 40 let. Proto nerozumím tomu, že se Třeštíková nezaměřila více i na jeho sourozence. Samozřejmě se na to po natáčení jeden z diváků Třeštíkový ptal - ona uznala, že zřejmě udělala chybu. Dalším (ovšem mým osobním) problémem je, že mi je Honza strašně fyzicky nesympatickej a u promítání mi až i vadilo dívat se na něj. Za to však nemůžu snímku strhávat body :-). Miluju časosběrný dokumenty, takže se mi líbí i tento. Ale jak jsem psala - druhá polovina už není tak zajímavá jako první a Třešťíková se radši měla zaměřit na další členy rodiny, než abychom museli poslouchat Honzovo rozjímaní o životě. To bylo to určitý míry zajímavý, ale rozhodně by se mělo zkrátit. (11.07.2012)

Skvělé. Líbí se mi, jak Helena Třeštíková propojila soukromé životy jedné rodiny a společenské události, které měnily tvář Československa a posléze Česka. Hlavní slovo má zejména otec, hlava rodiny, který všechno zaznamenává na fotografiích, na kameře a hlavně v deníku. No jo, jenže jedna rodina, to není jen Honza. Chyběly mi sondy do života Evy a Anny, obou dcer. Chápu, život Honzy, který žije v atraktivním Španělsku a hulí už snad deset let trávu, je asi mnohem zajímavější a pro Helenu Třeštíkovou zřejmě typičtější, ale mě zaujaly právě ty dokumenty, ve kterých se (zdánlivě!) nic moc neděje. Mám už dost všech těch fěťaček a věčných lhářů a huličů. Chtěla bych zase něco civilnějšího a la Manželské etudy. (07.10.2012)

Příběh obyčejné rodiny....tak moc jsem se těšila... Pro časosběrné dokumenty mám slabost a obdivuji práci paní Třeštíkové. Tady ovšem potenciál zůstal nevyužit. Vše klouzalo po povrchu. Velký prostor zde měl syn Honza o kterého zřejmě v původním plánu šlo. Bylo to takové domácí video a nebýt deníků Petra (otce rodiny) a filmových záběrů z archivů dalo by se to shrnout do 20 minut. Přesto zhlédnutí stojí za to, už jen proto, že si prožijete déja vu....:-) (14.02.2012)

Nápad to není zrovna dvakrát originální. Na osudech a příbězích jedné obyčejné rodiny ukázat, jak se Československo a následně Česká republika změnily během posledních třiceti let. Jenže pokud máte nadmíru sympatickou obyčejnou rodinu, která je vám i lecčím blízká, máte vyhráno. Tak postupuje Soukromý vesmír první polovinu svého děje, kdy divák nadšeně poslouchá popisy táty rodiny – především jeho komentování politiky stylem “my jsme měli důležitější věci na práci, stavěli jsme dům”. Když se ale snímek zaměří na jejich rozmazleného syna, už ztrácí důvod, proč by ho měl někdo sledovat. Koho by bavilo pozorovat osudy polo-anarchisty, který žije strašně nezávisle, ale přitom by bez peněz rodičů na tu svoji marjánu neměl… (30.05.2012)

Třeštíkové už zřejmě došly atraktivní pokusné subjekty. Nebýt toho, že se z nejstaršího syna stal zhulený "anarchista", což poskytlo trochu úsměvného materiálu, šlo by o naprosto obyčejnou rodinu (na tom samozřejmě není nic špatného, ale ani nic, co by stálo za pozornost/výrobu filmu). Před rokem 1990 je navíc jen minimum filmového materiálu, většinou jen fotografie a čtené deníky. Chápu, že předem nevíte, z kterých pokusných subjektů se vyklube něco atraktivního, ale právě proto jich mám roztočit hodně a pak zajímavé (např. Marcelu) zveřejnit, nezajímavé (např. rodinu Kettnerovu) zahodit. Nevím, co má ještě Helena v šuplíku, ale pokud toto je to nejlepší ze zbytku, ať ty ostatní v tom šuplíku radši nechá. (01.03.2013)