Královský víkend

Během oscarového šílenství postává v koutě nenápadný malý film o jednom dávném víkendu na americkém venkově, který svedl dohromady Roosevelta a koktavého krále. Označil bych ho za takovou milou prskavku a svoje hodnocení povyšuji na nadprůměrné, protože lehkost Královského víkendu bych přál všem těžkotonážním kládám dychtivě lačnících po úspěchu. (25.02.2013)

F.D Roosevelta mám zafixovaného jako respektovanou ikonu a vůdce amerického lidu. Ikonu, která po napadení USA Japonskem, vyhlásila Japonsku válku a která provedla USA prakticky celou válkou včetně vzdálených oblastí Tichomoří. Stejně tak mám zafixovaného britského krále Jiřího VI. I on provedl svůj lid válkou se ctí a neopustil Londýn ani v době, kdy jej ještě zle pustošila Luftwaffe. Samozřejmě tito muži na to nebyli sami, ale tíže některých závažných rozhodnutí na nich ležela... O Bertim už bylo lecos naznačeno v Králově řeči, která mi jej trošičku zlidštila. Vždy jsem jej měl zafixovaného hlavně jako velkou návštěvu na letištích v Anglii, když dekoroval naše chlapce v tmavomodrých battledressech. A najednou se mi do ruky dostal tento film. Film vonící Amerikou začínajících čtyřicátých let, vonící létem a klidem... Nikdo si zatím moc neuvědomoval do čeho se svět řítí i když v Evropě už hnědý mor začal bujet a rozpínat se. Obsadit Murraye jako F.D. Roosevelta byl zajímavý počin, byť ta podoba tam ani s brýlemi nebyla moc zřejmá, protože Roosevelt měl protáhlejší obličej. Ale Murraye mám rád a zahrál to dobře. Z čeho jsem byl v šoku, byly jeho pletky. Jenže tento film je vlastně celý o tom, že i nejposvěcenější hlavy jsou jen lidé se všemi potřebami a tužbami jako kdokoliv jiný. Ne, tento film mi rozhodně nijak nepoškodil moje ikony. Naopak jasněji mi je umožnil vnímat i jako lidi. Tenhle královský víkend byl hezký a čím dál více nad ním přemýšlím, líbí se mi víc a víc. Něco málo mi tam ale přeci jen chybělo. Ani nevím pořádně co. Dávám tři hotdogy a s hořčicí, jak to mají Američané rádi. * * * (06.04.2016)

Koktající anglický král na návštěvě u záletníka na vozíku, v předvečer II. světové války. Roger Michell, režisér skvělého Notting Hill, pravděpodobně začal hulit. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak se mu povedlo natočit nejdivnější film roku, který vás svými znepokojivými výjevy a pseudouměleckými záběry bude děsit v nočních můrách. Už nikdy nechci vidět Billa Murrayho pod vodou v bazénu. Ani Lauru Linney, kterak navléká stařence punčochy. A už vůbec ne tancující indiány a obrovské hotdogy. (06.02.2013)

Americký prezident je buran. Platilo to dřív, platí to dnes a platit to bude. A Roosvelt byl k tomu všemu ještě děvkař. Ale vážně se o tom musel točit film? Murray má patent na na upisování se divným projektům, ve kterých nakonec snese jen on přísnější měřítko a tenhle poslední kousek to jen dokládá. 10% (25.05.2013)

Pohybující se obrázky mapující dny amerických prezidentů mám ráda. Byla jsem nadšená ze Spielbergova Lincolna, líbí se mi miniseriál o Johnu Adamsovi, bavilo mě Warm Springs zaměřené, stejně jako Hyde Park on Hudson, na osobu Franklina Delana Roosevelta. Tak kde je problém? Asi v tom, že tenhle film je teoreticky i prakticky o ničem. Naprosto, absolutně o ničem. To, že si někdo píše deník o tom, jak s prezidentem Spojených států jezdil po lesních cestách, neznamená, že natočit o tom film je skvělý nápad. A už ani náhodou není ideální postavit drama zobrazující setkání dvou významných státníků na tak extrémně důležité zápletce jako: "Dá si hot dog, nebo nedá?" Příště prosím více politiky, více one-to-one momentů mezi králem a prezidentem a méně voiceoverů postavy, která po půl hodině z příběhu téměř vymizí. A ano, ten poměrně realistický pohled na významnou historickou postavu, který se nebojí ukázat i stinné stránky její osobnosti, můžete zanechat. (07.02.2013)