Polibek ze stadionu

Úvodní pasáž byla příjemným výletem do hokejové minulosti, kdy se ještě hrálo nikoli zápasilo, zbytek se nečekaně rychle změnil v bláznivou komedii, která mi v řadě scén připomněla staré grotesky. Ač vystavěna na velmi jednoduchém nápadu, dokázala mě nejednou rozesmát a díky svižnému tempu a rychlému vrstvení nekonečného propletence omylů, nedorozumění a neustálého, téměř k dokonalosti dovedeného míjení, mě bavila od titulního polibku až do konce. (30.11.2012)

Žurnál, to byl panečku pořad. Nejdřív sjezd, železárny, hokej a nakonec slepičí farma. Důležitý byl samozřejmě ten hokej, protože hokejisté Tre Kronor měli na MS v Praze dne 23. 2. 1947 získat titul mistrů světa při pohodlné výhře nad plajery z Österreichu, kteří s týmem ČSR hanebně prohráli 13:5, jenže Rakušané podali životní výkon a před natřískaným hledištěm zvítězili 2:1. V nadšené atmosféře by se jeden spontánní polibek určitě ztratil, kdyby tam nebyl ten všetečný Žurnál. Ten způsobil poměrně zábavný propletenec omylů, nedorozumění a milostných vztahů. Mně se tedy nejdůležitější jeví skutečnost, že jsme si poprvé v historii mohli zakřičet "MISTŘI!", ale v tomto případě se může pobavit i sportovní analfabet. (04.01.2016)

Docela průměrná komedie té doby. Ničím novým neoslní. Zpočátku se sice vyvíjela slibně (příjemným oživením filmu byl hokejový zápas komentovaný Laufrem), ale poté se začalo nabalovat stále více a více náhod, což dělalo film až nepříjemně nereálným. Taký je zbytečně dlouhý, taková půlhodinka by se dala zkrátit a film by vypadal líp, někdy opravdu méně znamená více a tady to platí dvojnásob... (26.01.2011)

Elegancia prvorepublikových a protektorátnych komédií ustúpila v Bozku zo štadióna ľudovejšiemu spracovaniu. Pomerne hluchý je samotný námet o kríze vzťahu. Spôsobilo ho jedno emočné vzplanutie po nečakanom závere hokejového zápasu. Túto slabinu čiastočne vyvažuje zobrazenie povojnovej atmosféry nastupujúceho kolektivizmu. Hoci boľševici moc úplne neprevzali, náznaky badať. Nielen v spomínanom ústupe od niekdajšej gavalierskej elegancie, ale aj v iných drobnostiach. Zobrazený filmový týždenník napríklad opakovane zameriava pozornosť na prekročené percentá dvojročného plánu či zdôrazňuje potrebu nových postupov v kolektívnom chove hydiny. Zároveň sa, po vojnou spôsobenom rozdelení štátu, potvrdzuje obnovená československá identita a vzájomnosť, čo je zase patrné aj v úvodnom kolektívnom moderovaní hokejového zápasu (jeden Slovák, dvaja Česi). (16.02.2014)

Ne zcela přesvědčivý kompromis mezi prvorepublikovou komedií a americkou groteskou současně prozrazuje mnohé o Fričových očekáváních (uměleckých i společenských) i naznačuje příčiny nezdaru obou snů. Celek je především – necelistvý. Groteskní sekvence (nekonečná míjení se obou budoucích milenců, pohyb v labyrintickém obchodním domě, zubařská extempore…) postrádají propracovanou choreografii a veseloherním interakcím chybějí chytré dialogy a plné soustředění herců, kteří ještě při nich ještě dohrávají svá „němá“ čísla. – Tyto nedokonalosti nejvíce postihují ústředního hrdinu, potažmo jeho protagonistu: přes velké nasazení se ze Zdeňka Dítěte Harold Lloyd českého filmu nestal. Jakkoliv k němu nemá v této roli fyziognomicky daleko, jeho roli se nedostává ničeho jedinečného, a nemá tedy co vyjádřit – kromě spěchu, hledání a zmatkování. To jsou ostatně zásadní stavebné principy celého Fričova snímku, který dílčí sdělení rozvádí s takovou velkorysostí, až je vyprazdňuje (především rozpačitá expozice směřující k zápletce, kterou v únavnosti trumfuje jen repetitivnost epizodních gagů). Více si cením Jany Dítětové, jejíž postava je ovšem podstatně životnější a tvárnější než lloydovský zubař: již pro to, že nemusí přelétat mezi „němou“ a „mluvenou“ rolí, působí přirozeně (v rámcích určených snímky předešlých dvou dekád) a kdyby se jejím dialogům s Dítětem dostalo širšího prostoru, jistě by i jemu pomohla neumělou grotesku přetavit v grantovskou sebeironii nebo v stewartovskou vůli k vážnosti. (21.10.2023)