Polibek ze stadionu

Ne zcela přesvědčivý kompromis mezi prvorepublikovou komedií a americkou groteskou současně prozrazuje mnohé o Fričových očekáváních (uměleckých i společenských) i naznačuje příčiny nezdaru obou snů. Celek je především – necelistvý. Groteskní sekvence (nekonečná míjení se obou budoucích milenců, pohyb v labyrintickém obchodním domě, zubařská extempore…) postrádají propracovanou choreografii a veseloherním interakcím chybějí chytré dialogy a plné soustředění herců, kteří ještě při nich ještě dohrávají svá „němá“ čísla. – Tyto nedokonalosti nejvíce postihují ústředního hrdinu, potažmo jeho protagonistu: přes velké nasazení se ze Zdeňka Dítěte Harold Lloyd českého filmu nestal. Jakkoliv k němu nemá v této roli fyziognomicky daleko, jeho roli se nedostává ničeho jedinečného, a nemá tedy co vyjádřit – kromě spěchu, hledání a zmatkování. To jsou ostatně zásadní stavebné principy celého Fričova snímku, který dílčí sdělení rozvádí s takovou velkorysostí, až je vyprazdňuje (především rozpačitá expozice směřující k zápletce, kterou v únavnosti trumfuje jen repetitivnost epizodních gagů). Více si cením Jany Dítětové, jejíž postava je ovšem podstatně životnější a tvárnější než lloydovský zubař: již pro to, že nemusí přelétat mezi „němou“ a „mluvenou“ rolí, působí přirozeně (v rámcích určených snímky předešlých dvou dekád) a kdyby se jejím dialogům s Dítětem dostalo širšího prostoru, jistě by i jemu pomohla neumělou grotesku přetavit v grantovskou sebeironii nebo v stewartovskou vůli k vážnosti. (21.10.2023)

Někdo namítá, že jeden anekdotický nápad na celý film nevystačí, já si myslím, že tady vystačil. Ta jednoduchá zápletka měla naopak svou přednost v tom, že vznikla komedie zcela ryzí, jednoduchá, přímočará a co je nejdůležitější vtipná. Tuto pozapomenutou jednohubku však bohužel na televizní obrazovce vídáme velmi zřídka. Na druhou stranu se zase neokouká. (21.06.2010)

Úvodní pasáž byla příjemným výletem do hokejové minulosti, kdy se ještě hrálo nikoli zápasilo, zbytek se nečekaně rychle změnil v bláznivou komedii, která mi v řadě scén připomněla staré grotesky. Ač vystavěna na velmi jednoduchém nápadu, dokázala mě nejednou rozesmát a díky svižnému tempu a rychlému vrstvení nekonečného propletence omylů, nedorozumění a neustálého, téměř k dokonalosti dovedeného míjení, mě bavila od titulního polibku až do konce. (30.11.2012)

Vcelku rutinní záležitost a jedna ze slabších poválečných (mmj. v té době se už plnila dvouletka) komedií od jinak vynikajícího režiséra Friče. Veselohra ze sportovního prostředí, která místy příjemně rozesměje, pobaví, ale bohužel nenadchne tolik aby si z ní člověk odnesl něco více. Jeden rozverný nápad, to bylo přeci jen poněkud málo. Mírné zklamání, nutno však ocenit dokumentární zběry, především ze zápasu Rakousko - Švédsko, které tehdy skončilo seznačním vítězstvím Rakouska v poměru 2:1... ps; poslední role Járy Kohouta, před jeho čtyřicetiletou emigrací z politických důvodů. (20.06.2010)

Role náhody je sice spíš ztřeštěně zneužita než využita. Přesto snímek svou atmosférou zapadá do Fričovy tvorby. Parádní výchozí zápletka, v níž je využit dobový hokejový motiv. Zápas Švédska s Rakouskem v roce 1947 poutal v závěru opravdu velký zájem československých fandů. Oslavovaní mistři si v 50. letech bohužel moc legrace neužili... (20.06.2010)