Girls

“I give zero fucks about anything, yet I have a strong opinion on everything, even topics I'm not informed on.” Ono se na první dobrou nabízí napsat, že jde o Sex ve městě (protože komediální drama ze života čtveřice zástupkyň něžného pohlaví v New Yorku pod patronátem HBO) pro mladší generaci, ale to by nebylo k této samozvané generační výpovědi ani trochu férové a natož pak trefné. Ony ty dva seriály totiž už ani nemůžou být rozdílnější; stylem, humorem, cílovkou i zaměřením. Sex ve městě byl nechtěnou parodií sebe sama (a tedy vynikající guilty pleasure, ne že ne) o věkem sešlých „předstírejme, že jsme třicátnice“ a rozumem mdlých metropolitních kravkách v kramflecích a jejich sháňce po chlapech/hadrech/koktejlech a… A nic více. To neurotická Hannah aka Lena „tuze moc a někdy až ke své škodě wannabe Woody Allen s kozama“ Dunham má o své generaci privilegovaných bělošek "co nevědí co by", dospívání, hledání sebe sama, osamostatňování se, vztazích a o životě jako takovém rozhodně co říci a nebojí se to říci; hodně otevřeně, natvrdo, k věci, sebeironicky, sprostě a v roztodivných sexuálních polohách i praktikách. Otázka pouze je, zda to co říká (a hlavně jakým způsobem to říká; jedno zda skrze své alter ego či svá slova vkládá do úst jiným sympaticky životným postavám), je něco, co v první řadě chcete vůbec slyšet. A to je onen polarizující bod, protože z velké části je líbí/nelíbí závislé na tom, jak moc (ne)skousnete značně svébytný projev právě Leny Dunham. Buď vám nebetyčně poleze na nervy (a skrze ní i celý seriál, protože je za psacím strojem, za kamerou i před ní) či ne. A ani v jednom z těch případů se není moc co divit, ale když nic jiného, tak je to vděčný terč trefných skečů. | S1: 3/5 | S2: 3/5 | S3: 5/5 | S4: 5/5 | S5: 4/5 | S6: 4/5 | (06.01.2015)

O životě ze života. Chvíli to trvá, ale lidsky strhne a emocionálně nepustí. Od třetí řady nahoru v televizi dlouho nebylo nic tak uvěřitelného a tak citlivého. O vztazích, přátelství, sobectví, empatii, hledání sebe sama i hledání toho, koho milujeme, koho bychom milovat mohli a koho milovat chceme. Nejsilnější jsou Girls ve chvílích, které vybízí k sebereflexi. Drsné a nekompromisní. Protože jestli tenhle seriál umí o postavách něco vypovídat, je to zejména to, jak moc věří, že žijí pro někoho, zatímco myslí jen na sebe. Jakkoliv se dá úvahově sklouznout při sledování k tomu, že vztahy, ať už přátelské či ty milostné, nepřináší nic jiného než bolest, já jsem na konci každé série cítil ten nefalšovaný příslib naděje, že můžou vždycky nakonec být to nejkrásnější, co život nabízí. Bez kýče a bez obalu. Škola života pro ty citlivé z nás. (14.07.2017)

Pomalejší tempo tomuhle seriálu moc nesvědčí (jako tomu bylo třeba u Enlightened). Nevadí mi takovýhle typ seriálů, ale pokud se ani v 30 minutách nedokážu nad něčím pozastavit a říct "jo, tak kvůlli tomuhle to budu sledovat dál", je něco špatně a nemá cenu si namlouvat, že to třeba v druhém díle bude lepší. Tohle se prostě Leně Dunham moc nepovedlo, neoslnila mě ani jejím hereckým výkonem, ani tím tvůrčím, popř. režisérským. (23.04.2012)

Zaplaťpánbůh, že existují stále takoví tvůrci jako Lena Dunham. Girls jsou naprosto bezprecedentním seriálem, pokud jde o zažité stereotypy tak, jak je vnímáme my (v tomto případě tedy my, televizní diváci). Někde jsem četl přirovnání o jakémsi „vážnějším Sexu ve městě“. Přijde mi to lehce úsměvné, protože jediná paralela je zde opravdu a pouze v tom, že v centru dění jsou jsou převážně ženy/dívky. Nechci tu nějak prvoplánově kritizovat Sex ve městě (první řada mě docela i bavila), spíš chci poukázat na to, že Girls jsou prostě něco úplně jiného a na současném poli seriálové produkce působí velmi osvěžujícím dojmem. Girls jsou totiž realistické, zároveň velmi humorné, někdy dojemné, někdy cynické, nicméně všechny postavy jsou ohromně zajímavé a představují neoddělitelnou součást celku. Chápu, že to budou mnozí odsuzovat s tím, že je to až moc „divné a na dnešní dobu takřka undergroundové“, nicméně Lena Dunham je velmi chytrá osůbka a není úplně těžké odhadnout, na jakou cílovou skupinu tím míří. Co mi imponuje asi nejvíc, je skutečnost, že postavy v tomhle seriálu nejsou ani moc krásné (tak jako dobře, Marnie je kus, ale stejně jí to dlouho k ničemu moc není), ani moc chytré, ani moc úspěšné a ani třeba pohádkově šťastné (takhle extrémně by se to dalo přiměřeně charakterizovat i obráceně). Jsou to prostě lidé z masa a kostí, kteří se protloukají životem a hledají své místo – někdy s humorem, někdy tragikomicky, někdy vás dojmou k slzám a někdy je vám za ně strašně trapně. Je to opravdu hodně jiný seriál, protože jede po úplně jiné vlně než 95% ostatních seriálů. Na závěr bych chtěl říct, že takto nízké hodnocení nechápu, ale to bych lhal. Chápu ho totiž velmi dobře. (07.01.2014)

Tento seriál určitě vybočuje z normy, je chytrý, má zajímavé postavy, které jsou plastické a mají vlastní vývojový oblouk. Hlavní problém je postava Hany Horváthové - autorčino alterego -, která chce být "hlasem této generace" (v anglické slovní hře k k tomu dodá "nebo alespoň jedním z hlasů", což ilustruje autorčin sebeuvědomělý ostrovtip; v druhé sérii Hana pronese větu “I’m planning to expose all my vulnerabilities to the entire internet"). Kritiky byla pro své sebezaujetí dokonce přirovnaná k Philipu Rothovi (Howard Megdal, The Coffin Factory). Seriálu tedy nejde jenom vykreslení obrazu ze života party mladých lidí, ale i o jakousi přímou osobní výpověď, která mně zatím není úplně jasná, nebo mi některé její části připadají trochu jalové. Jinak ale mladé autorce - které navíc nedělá problémy ukázat v každém díle své dnešním estetickým ideálům propagovaných módními časopisy nepříliš konformní tělo - samozřejmě fandím.___ Seriál je forma obzvlášť vhodná k reflektování aktuálních společenských témat či morálních otázek. Největší hity z produkce HBO jako The Sopranos řeší klinickou depresi, stav současné klinické psychiatrie, hédonizmus let boomu kapitalismu "flexibilní akumulace", napětí mezi stavem, v němž se člověk nachází a jeho ideály, samotu, izolovanot; Oz řeší otázky okolo justičního systému založeném na předpokladu common law o nestrannosti soudců, rasismus; Odpočívej v pokoji boj malých podniků v oligopolním prostředí, The Wire řeší problémy vyloučených komunit... Dunnhamová se takovýchto témat nutně taky dotýká (pracovní trh a uplatnění vysokoškoláků v stagnující ekonomice), ale je to pohled přece jenom povrchnější a subjektivnější než ve zmíněných seriálech. Možná že více staromodního sociálního realismu by Girls prospěl. (23.03.2013)