Grandhotel Budapešť

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)

Další zajimavá pohádka, rozhodně. Ale... Co mi kdysi přišlo zvláště hezký na jeho hezky zvláštních filmech, byl ten zázrak, že mi byly blízko a zároveň po všech stránkách vzdálené. Příjemně jsem se v nich ztratil, aniž bych to chápal, nesmál se navenek, ale uvnitř. To už se změnilo a GRANDHOTEL mi svoji 'celebritostí', okoukaným trademarkem a nedostatkem nových nápadů připomněl Tarantinova Djanga. Jelikož ale jak MOONRISE, tak toto, kolem sbírá chválná procenta, možná to není Wesem, ale čistě mnou a tím, jak jsem v průběhu let pohřbil intelekt pod hromadou mainstreamu a braku. Sněhová honička ale přesto měla jak to absurdní, tak to kouzlo, tak tu hravost... (09.02.2014)

Wes Anderson je režisér, který má svůj svět. Jeho svět jsem už párkrát shlédl a nikdy mi nesedl tolik, jako v tomto filmu. Zřejmě za to může atmosféra druhé světové války, ale spíš bych se přiklonil k absurditě jako takové, s jakou si režisér v rámci této války pohrává. Je to trošičku podobné jako Hanební parchanti od Tarantina, jen v daleko osobitějším a pozitivnějším stylu samotného režiséra, na což zřejmě asi nikdy nezapomenu. A musím se přiznat, že po shlédnutí tohoto filmu budu mít okamžitě důvod se podívat na všecky jeho ostatní filmy, co jsem viděl...ale i ty, co jsem zatím ještě neviděl. Až tak mě Grandhotel Budapešť ovlivnil. (10.06.2014)

Wes je hračička, ale to vám asi nesděluji žádnou novinku. Pokud bych měl jmenovat jednoho jediného režiséra, který na první pohled a bez jakýchkoliv pochyb točí s nezměrnou, neutuchající láskou ke svému řemeslu, byla by řeč právě o Andersonovi. Neskutečně roztomilý, nápaditý snímek. A navíc to má jeden z nejparádnějších filmových plakátů ever - do obýváku jak dělaný. (28.02.2014)