Grandhotel Budapešť

Na minulé zastávce u Měsíce jsem se začínal bát, že už Wes jede jen na volnoběh. Naštěstí mylně. Tenhle staromil totiž znovu začal stavět vlastní světy a čaruje tak silně, že se nestačím divit. Z kamerově okouzlujících scén (muzeum) přechází do groteskních (Winter Games) a jen pár vteřin po zdánlivě neškodném okamžiku nečekaně zatuhne krev v žilách. A i přes všudypřítomnou optimistickou atmosféru má jeho milované ubytovací zařízení tak silnou nostalgii po starých časech, až u toho několikrát zabolí u srdce. Na nejvyšší hodnocení to kvůli několika dějovým překvapením o malý chlup nestačí, ale to nic nemění na tom, jak zaskočený a fascinovaný zůstávám. Protože pokaždé, když už se zdá, že se tahle rozhrkaná lanovka musí zákonitě zastavit, přijde vítaná známá tvář a jede se dál. (12.01.2015)

Wes už nám pomalu začíná inscenovat sám sebe a tak Grandhotel Budapešť je především nekonečné defilé jeho nezaměnitelného rukopisu, které už se postupně přetavuje do výnosného trademarku. Atrakce střídá atrakci, a tak není čas některé scény a postavy nechat nadechnout a pořádně doznít. Byla to natolik zběsilá jízda po starém dobrém lunaparku, že dá docela zabrat se na film pořádně naladit. Zato se však Wesovi nedá upřít vypravěčský talent a atmosféra předválečné Evropy - navoněné, zásadité a na prahu války vyšinutých maniaků. A zato upřímný dík. Ale příště ať si radši znovu uvede své předešlé filmy, než abych zas za dva roky chodil na v kostce to samé. (18.03.2014)

Jde o mé první setkání s tvorbou pro mnohé kultovního režiséra Wese Andersona. A musím napsat, že setkání příjemné a zvoucí k objevování dalších snímků z jeho dílny. Úspěch filmu nespočívá v zápletce - kdyby totiž kostra příběhu měla nést obratlovce, ten chudák se prakticky nehne z místa. Nevím, jak jinde, ale v tomhle případě Andersonova síla spočívá v karikatuře a groteskní nadsázce. Režisér pojal své pátrání po zdroji bohatství majitele hotelu jako fantasy převyprávění moderních dějin střední Evropy od předehry k 1. světové válce a vzniku fašismu po společenské změny plynoucí z politického pohybu doleva. Půvab Grandhotelu vychází mj. i z obsazení epizodních rolí slavnými tvářemi hereckého světa a jejich využití v pro ně netypických pozicích. Tak např. Tilda Swinton si střihla o několik dekád starší postavu zvadlé nestorky nestydatě prachatého rodinného klanu, který usiluje o její život a majetek. Grandhotel Budapešť, to je řada komických postaviček, úsměvných gagů, honiček a krkolomných situací, chytře napsaných a zahraných s nezaměnitelným šarmem. Celkový dojem: 80 %. (05.06.2014)

Jeden z nejspecifičtějších tvůrců současnosti dotahuje vlastní trademarky k dokonalosti. Bezchybný koktejl absurdity, teatrálnosti, hravosti, epického obsazení a pečlivě přepálené choreografie, díky níž nevěříte ani uklízečce koště a přesto celý obraz milujete. Ve světě Wese Andersona je všechno rekvizitami, z nichž žádná nesmí ležet ladem a nedejbože, aby některá byla normální. Náhlé záběry detailů a absurdních dekorací jsou tradičně doplňovány horizontálním/vertikálním posuvem záběru - kamera všeobecně odvádí fantastickou/fantaskní práci, byť její úspěch závisí na práci ostatních (a jejich zase na kameře), protože tu je jednoduše provázáno všechno se vším. Co scéna, to skvost. Formálně jedinečné dílo, vtipné a poutavé v každé své složce. Pátá hvězda na spadnutí... snad časem. (11.02.2015)

Ale jo. Nejsem nadšen, ale pořád to se mnou Wes umí. Jeho Život pod vodou je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, Budapešť co do podvratnosti a kašlání na "normálnost" stojí hned za ním, ale vlastně už je to moc trademarkové, aby si to zachovalo tu pravou sílu, čímž to trochu ztrácí význam. A především mi chyběly stejně silné emoce, které si s Wesem prostě spojuju. Jeho minulé filmy jsou hravé, aby zakryly kruté jádro - mám pocit, že tady už jde jenom o hraní pro hraní. (27.02.2014)