Zrcadlo

Tarkovskij před zrcadlem (rozbitým). Vzpomíná, svěřuje se. "Ja mogu govorit!". Plný emocí sbírá střípky své (ne)naplněné minulosti, předkládá je k nahlédnutí, k inspiraci i k poznání sebe sama. Ano, zrovna v tomto střípku se lze poznat jak v zrcadle ze Zrcadla. Velmi osobité, ale zároveň uchopitelné, plně vstřebatelné...na úrovni emoční, duchovní i výpovědní. Voda, oheň, vítr...člověk___bezmocná oběť válečných hrůz (uprchlík opouští svůj domov), osamocená bytost (jen se svými představami), vládce (žhář), milovaná bytost (matka, milenka...syn), bytost milující (Tarkovskij). Na jednoho je toho možná až moc, každá vzpomínka se rázem stává skutečností, je možné ji s režisérem společně prožít. Jak? V silně artovém stylu, neb ZDE je skutečně vše, co může divák od uměleckého filmu žádat. (17.09.2016)

A zase jeden z těch filmů, které si budu muset pustit ještě někdy jednou, abych docenil jeho velikost, protože zatím jsem ji nedocenil. Tarkovsky se pokusil o trochu jiný přístup, je ještě více filosofická a abstraktní, a to mi prostě nesedlo. Ty obrazy jsou zajímavá, stejně jako prolínání technik, ale beru to jen jako zajímavé. (01.10.2015)

Vizuální bakchanálie toho nejopulentnějšího zrna... PS: Mimochodem fakt super jsou komentáře lidí, kteří píšou, že film nepochopili, i když Tarkovského "mají rádi" a dají tomu jednu hvězdičku. To je jako kdyby přišla do Louvru kráva, vysrala se před Monou Lisou a ještě na to hovínko byla pyšná... PPS: 10.2.2007 měním hodnocení na ultimátní - film, který mě při třetím shlédnutí (konečně v kině) tak dostane, že ani necítím bolavou zadnici, si nic jiného nezaslouží 10/10 (25.10.2006)

Zrcadlo, jehož symbol je umístěný nejen v mnohovrstevnaté spleti filmového jazyka. Ať už se jedná o Tarkovského estetiku, konstrukční postupy, nebo významové roviny vyobrazení samotného zrcadla v různých podobách. Co se stane když pohlédneme do zrcadla? Co spatříme a co z něho vyčteme? Velice existenciálně hluboký film s duchovním otřesem. (Mosfilm) (Čb. barevný /// Produkce: Erik Waisberg /// Scénář: Alexandr Mišarin, Andrej Tarkovskij /// Kamera: Georgij Rerberg /// Hudba: Eduard Artemjev) (07.11.2010)

Umelecké dielo ! Ktoré je však úplne, absolútne neprístupné konzumnému divákovi mainstreamu. Som veľký fanúšik Andreja Tarkovského a hltám každú jednu jeho filozoficky poňatú surrealistickú snímku ale veru mal som čo robiť aby som tuto všetko vstrebal. Musel som sa po pozretí tejto snímky poobzerať po vysvetlivkách a zaujímavostiach filmu aby som pochopil určité veci. Po tých zisteniach som úplne spokojný. Diváka zaskočí neustále prehadzovanie času pri čom je pred kamerou tá istá herečka. Scénka sa ani poriadne neskončí a opäť sa mení miesto. Ide u o dve prostredia. Prvá je príroda ktorá ma u Tarkovského vždy nesmierne uchváti. (Takisto ako režisér a ja som vyrastal v podobnom prostredí v domu obkolesenom prírodou mimo mesta či dokonca dediny) Druhá oblasť je mestská a nebojím sa tvrdiť že silne priemyselná časť ktorá bola točená silne šedými farbami. Film prekypuje silne surrealistickými a symbolickými substanciami ktoré ma vyslovene fascinujú. Vážna hudba z predvádzaná poéziou plnou múdrostí a k tomu nájazdy kamery na prírodu sú úžasné. (12.10.2013)