Obsahy(1)
Přemýšleli jste někdy, o čem by byly texty punkových písní, kdyby členy kapely byli lidi s mentálním hendikepem? Punkový syndrom je odpovědí! Dokument sleduje osudy čtyř profesionálních hudebníků a jejich cestu k popularitě. Jako správní punkeři prožívají silné emoce, milují, hádají se (třeba o přední místo v autobusu), nadávají, smějí se, popíjejí a tráví spoustu času v nahrávacím studiu a na turné. Jejich texty se věnují celospolečenským problémům i každodenním zážitkům hudebníků: jak strašně nanic je chodit na pedikúru nebo žít v chráněném bydlení. Pořád bojujete s předsudky vůči lidem s mentálním hendikepem? Nebojte, punk-rockeři z Pertti Kurikan Nimipäivät se o vás už postarají! (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (30)
Obdivuji člověka, kterého napadlo, aby skupinka retardů založila jako terapii punkovou kapelu:) Vzniká spousta humorných i emočně vypjatých situací, v podání těchto lidí podaných bez přetvářky a patosu, obnažených až na kost. Naprosto nejvíc mě dostal cover prvního vinylu a fakt, že postižení finští punkáči vypadají a zní úplně stejně jako ožralí čeští - nepřečíst si anotaci dokumentu, tak bych nepoznal rozdíl:))) ()
Dokument moc nemá názor nebo koncepci, jen nám ukazuje čtyři mentálně hendikepované pankáče, jak zápasí s každodeními činnostmi a občas si vjedou do vlasu kvůli nějakému dada sporu o to, jestli jsou nebo nejsou pedikéři kreténi. Nepoznáme jejich soukromí, jejich touhy, co pro ně punk znamená... jen se tak nějak vezeme na povrchní vlně zábavy z toho kontrastu drsného punku a křehkých pánů, co si občas zapomenou sundat kalhoty, když jdou na záchod. Nic se tu neřeší, nezkoumá, k ničemu nejdeme - a po 80 minutách tento sled náhodných situací prostě skončí, bez jakékoli katarze. Za mě teda zklamání. ()
Nejvtipnější na tom je, že punk tohohle mentálně postiženého komanda zní v podstatě úplně stejně jako jakýkoliv jiný punk a finština zní tak jako tak jako jazyk mentálně postižených, takže nevidět obličeje muzikantů a jejich přeci jen trochu podivné chování, možná by mě ani nenapadlo, že jsou jiní. Každopádně zajímavý počin, ačkoliv místy trochu nudí. ()
,,VŠICHNI NÁS CHTĚJÍ... JAK VE FINSKU, TAK V EVROPĚ.“ /// Tak předně – už jen samotná Finština je jazyk pro postižený. A do toho tydle 4 týpci. Netradiční názory (cos vole čekals, vývojáře z Googlu?), láska k hudbě (to nás spojuje chlapáci!), Pertti neudrží (vobčas) stolici (jsem rád, že máme společnou jen tu lásku k hudbě…), ale bez nějakejch předsudků – kurva, šak voni jsou prostě taková atrakce! Angažovaný texty (ADHD…) plný jejich problémů… ale já fakt nevím, co si z toho vodnýst. Nemíním tomu flákat hvězdy jen proto, že se to vočekává. Je fajn, že maj zábavu, že dokážou dělat něco víc, než vostatní. Ovšem jinak… vobyčejnej dokument vo chlapech z Jedličkárny, kteří jsou schopni zahrát solidní muziku (vobčas). (ne vole, ,,platňu“ si nekoupím!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Svátek Perttiho Kurikka. 2.) Zjistím, že i frajeři s ADHD můžou mít ponorku. 3.) Thx za titule ,,Narmora“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
Punkové muzice zrovna moc neholduji. Nevěděl jsem vlastně pořádně ani do čeho jdu. Punkový syndrom je jeden z těch filmů, který mne zaujal názvem a obrázkem na posteru, o zbytek jsem se nestaral, obsah nečetl, detaily nehledal. Prostě jsem se nechal překvapit. Rozhodně respektuji bandu těhle mentálně hendikepovaných pankáčů a je mi jasné, že pro ně je mužika život a způsob, jak se vyjádřit a být sám sebou. Ale pro mě to byla hodina a půl zvláštních písniček a nudných dialogů, jejichž interpretace (vzhledem k jejich hendikepu a samo o sobě postiženě znějící Finštině) mi byla krajně nepříjemná. Big up pro překladatele titulků, to musel být slušný oříšek. ()
Galerie (5)
Photo © 41. Letní filmová škola
Reklama