Rozhořčené 2012

Erik Tabery si posteskl nad zbytečností pasáží o soukromí a vztazích a nedostatku prostoru pro názory aktérek. Mno nevím, ale neměl by dokument být právě o pozadí, které zkoumané hrdinky utváří a dobarvuje jejich postoje? Názory si ostatně můžu přečíst kdekoliv jinde (a většina z nás tak dávno činí). Dokument mi přišel velmi slušný (proč hodnotíte názory aktérek?). I ve zkratce televizního dokumentu se Vondráčkovi podařilo všímnout si důležitých detailů, které často kontrastují s veřejnými postoji hrdinek. Sestava bojovnic za práva "obyčejných" lidí, žije velmi "neobyčejné" životy. Jsou sebevědomé, emancipované, mladé a některé i vzdělané a úspěšné. Vypadají jako hrdinky hodné následování, ve svém soukromí ale v nějakém směru každá selhává. Švihlíková, obklopující se nevkusem, je neschopná vést samostatný život. Jak může řečnit na tribuně o těžkosti sociálních podmínek života, když s nimi nemá sama žádné zkušenosti? Tato revolucionářka nemá příliš jasnou představu, jak by lepší systém než kapitalismus měl vlastně fungovat - lépe řečeno, je jí to vlastně jedno. Pouze si bořením současného systému našla publikum a je ji jedno, že vedle levicových mladých inteklektuálů z řad liberálů a anarchistů tam svorně naslouchají také extremisté z Holešovské výzvy, národovci i komunisté. Vůbec ji nevadí, že názor, že "revoluce je nejvyšší stádium demokracie" je marxistický až běda. Nakonec se přiznává, že ani ten socialismus ji vlastně vůbec nevadí. A hlavně je ráda, že si může na tribuně čechrat své zakomplexované ego. Složitému světu intelektuálky Stöckelové nerozumí ani její vlastní otec. Řečnění ji nebaví, je spíše introvertka, která se překonává, protože věří, že je to potřeba. Zdá se, že je spíše typ vědecký, chce argumentovat. Při snaze popsat své politické cíle se ale nakonec zdá, že by ji prostě ke štěstí stačila vláda sociální demokracie. Jejím pravým opakem je Saša Uhlová, která kopíruje cestu svých rodičů a nese si tudíž i jejich trockistický kříž. Zádumčivá intelektuálka, se snaží vést nomální rodinný život jako každý jiný - oh wait - "začala jsem krvácet, tak jsem si prostě lehla do postele, poslala jsem malýho, aby mi utíral krev. No a pak jsem prostě zatlačila a dítě bylo na světě." (Update: prý to bylo střiženo dost nespravedlivě mimo kontext). A pak ta mladá anarchistka neschopná najít si stálou práci, k níž její rodiče vzhlíží, protože svou neschopnost přesvědčivě maskuje za boj proti nespravedlivému systému. Což je legrační, protože ve skutečnosti bojuje za právo bydlet v garsonce v centru Prahy, i když nemá vzdělání a pracuje jako punková recepční s polovinou průměrné mzdy. Ta by si klidně zasloužila více prostoru. Na druhou stranu spousta otevřených otázek k diskuzi. Celkově na 52 minut imho docela výkon. (25.02.2013)

Myslel jsem že to bude nějaká blbost, ale příjemné překvapení. Na Švíhlíkovou rád chodím na její zajímavé přednášky a mám jí rád. Konečně jsem se o ní dozvěděl blížší věci. Další dvě ženy v dokumentu neznám. Odborářskou demonstraci proti Nečasovi si pamatuji. Na Populačních teoriích na Přírodovědě jsem se později učil, že za jeho vlády byla nejhorší propopulační politika od vzniku ČR. Zrušil třeba i porodné. Naštěstí nás od té doby nenápadně doplnili imigranti z kulturně blízkého východu a nejsme závislí na doplňování z Afriky a Arábie jako Němci. (16.04.2020)

Mám pocit, že zdejší nízké hodnocení je silně ovlivněno antipatiemi hodnotících vůči dámám, které v dokumentu vystupují. Ale i dokument o lidech, kteří nám nejsou sympatičtí, může být kvalitní. Názorově se s hrdinkami opravdu totálně nepotkávám, ale v ryze lidské rovině občas i ty sympatie problesknou (zejména ve scénách s "matkou pluku" S. Uhlovou). Možná právě v tom je smysl tohoto dokumentu - nahlédnout, že ta "levičácká nána, co plácá strašné nesmysly" je taky jenom člověk s nějakým backgroundem. Celkově 70% (09.04.2013)

Ekonómka Švihlíková nemá čas na vzťahy, lebo protestuje, mamička jej vyvára a ona sa z protestov vráti do útulného domova plného tygríkov, farebných vankúšikov a pripravenej večere. Pani Uhlová nechce do tohto marazmu rodiť deti, ale keď stretla aktivistu, hneď s ním chcela dieťa a tak má napokon tri, to posledné dokonca rodila bez účasti štátu. Keby však vedela kde sa ocitneme, deti by zvážila. Ďalšia mala vzťah, ale bol to sviniar, čo z nej vytiahol peniaze a navyše nevrátil kľúče od bytu. Otázne pre ňu je, či nevynakladá príliš energie, keďže cieľovou skupinou jej aktivistickej pomoci sú ľudia typu jej exfrajera. Pri skúmaní osobného života každého jednotlivca, nielen aktivistiek, by sa dali nájsť podobné anomálie. "Ono se to už děje!" Dokument potom vyznieva takto: ako si vôbec dovoľujú meniť svet, keď so zmätenosťou, pohodlím, či problematickým myslením ledva zvládajú ten svoj. No a čo? - dodávam ja. Rozhořčené patrí do línie dokumentov podobných novinám Nový čas alebo Blesk - ak nevieme vyvrátiť nepohodlné názory, zhoďme aspoň ich nositeľov. Nakoniec ľudia a intelektuáli zvlášť majú v tomto veľké zaľúbenie - s jasnozrivosťou a nadhľadom humanitných vzdelancov sa z nich obratom ruky stávajú odborníci medicínski a veľmi radi psychiatrizujú správanie tých, ktorí nie sú hodní ich vzorného života, plného prenikavo bystrých myšlienok. (26.02.2013)

Je zajímavé přemýšlet nad tím, proč někteří diváci berou Vondráčkův dokument jako útok na (své) ideje/ideály. Nevěřím totiž tomu, že Vondráček "zaujal stanovisko" (niethustra); alespoň ne žádné přímočaře interpretovatelné, jak tu např. uvádí Radko: "Ako si vôbec dovoľujú meniť svet, keď so zmätenosťou, pohodlím, či problematickým myslením ledva zvládajú ten svoj". Nebo v diskuzi na ČT Milan: "51 minut komunisticke spinavé propagandy". Vondráček ukázal život (který má tendenci se skrývat a je paradoxní). A diváci se s tímto faktem musí nějak vyrovnat. Po svém. Tudíž si do něj promítají (a autorovi podsouvají) své vlastní předsudky, pochybnosti či frustrace, jež jsou vidět i na jejich reakcích. (27.02.2013)