Ve spárech yakuzy

Jakuza sice je nedílnou součástí jak japonska jako takového, tak i filmů Takešiho Kitana, ale až s Brotherem se Kitano vrátil k čistokrevnému jakuzáckému filmu a povedlo se mu to asi jako nejlepší film o jakuzácích vůbec :). Film sleduje příběh jakuzáka Jamamota, který je kvůli prohrané válce gangů v tokiu nucen utéct do ameriky, kde v Los Angeles vyhledá svého mladšího bratra Kena a zjistí, že ani v americe se světu násilí a zločinu nevyhne. Zase jako obvykle Kitano jednoduchým a náznakově minimalistickým způsobem přesně charakterizuje všechny postavy včetně vedlejších a zapojí je do svižného, vtipného, násilného i smutného filmu, který je takovou maličko rozmáchlejší a hlavně optimističtěji pojatou verzí Sonatina. Na Sonatine se tu i několikrát odkazuje jako třeba "Bolí mě břicho" nebo blbnutí na pláži a hraní basketu, ale narozdíl od Sonatina zobrazujícího únavu ze života a odevzdanost, Brother se staví i ke smrti bojovně a hlavní hrdinové žijí naplno až do konce. Násilí v brotherovi je mnohem nekompromisnější než v sonatinovi a ta pravá jakuza a oldschooloví jakuzáci jako je Kató, Širase nebo sám velký bratr (Aniki) Jamamoto se k němu staví bez jakýchkoli zábran a bez váhání, což krom toho, že z toho udělá asi film s největším bodycountem pokud jde o Kitana, tak navíc ukáže i spoustu krve a zločinecký svět jako dost nevybíravý a drsný. Hlavní postavy si ale ve filmu užijí i nějaký ten oddech a scény stojící mimo všechny zločinné aktivity jejich gangu, zase jako je to pro Kitana tak typické a vůbec celé je to tak Kitanovské, že už to víc ani nešlo, protože ve filmu hrají i veterání jako Ren Osugi nebo Susumu Teradžima a dokonce oprášili i Clauda Makiho, kterému jeho role Kena seděla pěkně. A aby to nebylo málo kitanovské, tak hudbu složil Joe Hisaiši s tím úžasným ústředním motivem, který se dá poslouchat pořád dokola. Výborně dopadl i casting na ten multikulturní gang, který kolem sebe Jamamoto vytvoří a to především pokud jde o Omara Eppse, jehož výkon a postava filmu dává opravdu hodně ať už jde o vtípky nebo zamyšlení se nad tím kdo je komu víc bratrem avizovaným v názvu filmu. Takeši Kitano to prostě znovu dokázal a udělal perfektní gangsterský film ale s kitanovským přesahem, na který se dá podívat vždycky a vždycky člověka přímo nadchne svou svižností, zpracováním a vůbec vlastně vším, protože je to prostě pecka už od prvních tónů titulního hudebního motivu k filmu. :) (09.12.2010)

Krása. Bezchybné skloubení krvavého násilí a humoru přesně v tom originálním kitanovském style. Takeshi si tentokrát odskočil do hlavního města filmařského průmyslu Los Angeles, aby natočil příběh japonského yakuzy (kterého si sám zahrál) přijíždějícího do USA po problémech v jeho rodném Japonsku. Zde se setká s mladším bratrem, který jede v drogách a přestože Aniki (Kitano) neumí ani slovo anglicky, ihned si zjedná respekt a pustí se do krvavého válčení mezi mafiemi. Již po několika minutách vidíme první 'chutnou' scénu, kterých potom v průběhu filmu přichází ještě několik. Zapomeňte na charaktery postav, zapomeňte na nějaké sáhodlouhé dialogy nebo snad dokonce na nějaký důvod veškerého násilí, jak to chce většina diváků. Tady jde hlavně o vizuální stránku a o Kitanův humor, který si člověk musí zamilovat a ne každý ho tam vidí. Trošku jsem se obával, co předvede Omar Epps, typického amerického černocha jsem si v Kitanově filmu nedokázal představit. Ale zahrál výborně, což dosvědčuje mimojiné jeho monolog ze závěru filmu, kdy jede v autě. Tradičně skvělé výkony předvedli také stálí Kitanovi herci Ren Osugi a hlavně Susumu Terajima v roli Anikiho pravé ruky. Vůbec všechno zůstává stále stejné. Hudba znovu od Hisaishiho a znovu výborná (i když sám Kitano řekl, že si pro případné nové filmy již Hisaishiho nemůže finančně dovolit, což je velká škoda). A sám japonský polobůh si znovu napsal scénář a hlavně znovu film sestříhal, což údajně považuje za jednu z nějdůležitějších složek filmu. Přesto všechno, co jsem napsal, se o tom vlastně píše špatně. Stačí vědět, že režíruje a hraje Kitano, převážná většina se odehrává v USA, je tam násilí, je tam humor, je tam všechno, co má mít kitanův film. Takže rozhodně vidět...A jako bonus uslyšíme Kitana mluvit občas i v angličtině, což pro něj není zrovna obvyklé...Mám problém s tím, že když je film hodně doporučovaný, jsem potom zklamán. Ovšem u Brothera mi to vůbec nevadilo a Kitano potvrdil roli mého nejoblíbenějšího režiséra/herce. O plném hodnocení není pochyb. A závěr velmi stylový: "Tady máte na opravy". (08.10.2004)

To co by mohlo podle načrtnutého děje vypadat jako poctivá hongkongská řežba nebo možná i něco míň stylového, se díky Takeshimu Kitanovi odvíjí tempem existenčního dramatu, a rozhodně si nebere servítky. Od začátku do konce nedá vydechnout nikoliv klipovitou sekvencí akčních scén, ale vykreslením postav, typickou "pomalou" atmosférou a hlavně charismatem hlavního představitele. (04.08.2005)

Takeshi Kitano točí prostě tak trochu jinak. Záměrně tvoří mezi scénami neladné přechody, má jaksi zvláštně posunutý střih, který podtrhává absurditu určitých momentů. Film pracuje s nadsázkou, černým humorem, ale dokáže také vykreslit střet americké konzumní a japonské samurajské kultury. Členové Yakuzy jsou možná zločinci, ale stále je pro ně na prvním místě kulturní tradice, úcta k autoritám, čest a schopnost dodržet slovo. Smrt pro ně nepředstavuje konec, ale pouze prostředek k trestu, k vykoupení, nebo k podpoření argumentu. Velkou nevýhodou filmu je, že se postupem času mění ve sled přestřelek a vražd bez většího smyslu, příběh ustupuje kamsi do pozadí. Divák se přestává ztotožňovat s postavami a přestává chápat, proč se vlastně věci dějou, tak jak se dějou. Na čtvrtou hvězdu to s odřenýma ušima vytáhne zpět až úplný konec filmu. 7/10 (05.04.2015)

Kitano jako nelítostný yakuzák? Nu, proč ne? Tento všestranný a osobitý režisér každým svým dílem dokazuje, že jeho všestrannost se neomezuje jen na natáčení, ale projevuje se také v herectví. Dokonalé dílo, které mimo jiné také zajímavým způsobem poukazuje na problém multikulturality, hlavně pokud jde o soužití různých mafií. (27.12.2009)