Ex Machina

Alex Garland napsal dva z mých nejmilejších filmových scénářů (28 dní poté a Sunshine), takže jsem se proklatě těšila, až pod jeho taktovkou uvidím Domhnalla Gleesona a možná i Oscara Isaaca brečet. Nakonec jsem to byla já, kdo brečel, a byly to hořké slzy. Některé jeho charakteristické postupy tam vidím, například vím, že mu není cizí podvratné zavádění určitého žánru jako by naoko, aby se ve výsledku film zvrtl v něco jiného (a je to můj jeho oblíbený postup), ale tady se děj rozvolňuje natolik, že celý film přestává fungovat a jeho emocionální dopad na mě je nula nula nic. Dál mi tam extrémně chybí hudba Johna Murphyho (který skládal soundtrack k oběma prve zmíněným filmům), nebo alespoň trochu podvratnější práce se stávajícím hudebním doprovodem, protože její současné využití je strašně moc předvídatelné na film, který se snaží být celou dobu jeden krok před divákem. Všechno nakonec leží na postavách a ty jsou tak NEŽIVÉ, že jediné vzrušení vyvolá, když se na plátně na chvíli objeví zelený les nebo krásný vodopád. (28.04.2017)

Genderová šachová partie pro čtyři hráče. S odstupem osmi let od premiéry a v kontextu dalších dvou Garlandových filmů se "Ex Machina" ukazuje nejen jako zářný autorský debut, ale také jako prokletí. Režisér a scenárista v jedné osobě byl na základě tohoto filmu neadekvátně zaškatulkován v rámci sci-fi, potažmo fantastických žánrů. Jenže stejně jako v jeho nadcházejících filmech představuje žánr jen stylistický rámec pro úvahy nikoli vědeckofantastické, nýbrž mezilidské a vztahové. Umělá inteligence Garlanda fascinuje především jako pole zrcadlící genderová témata, především ve smyslu vědomě i nevědomě stylizovaného vystupování, ale také pozorování, přejímání a využívání rolí či kódů, které ač jsou v jádru umělé a nepřirozené, respektive nejsou vlastní našim unikátním osobnostem, zakládají většinu lidských interakcí. Současně "Ex Machina" pojednává o objektivizaci žen a o tom, do jaké míry při mezilidské interakci opačných pohlaví vnímáme reálnou osobnost na druhé straně, nebo naopak si na ni jen projektujeme genderové kódy a mřížky. Vlastně pak ani nepřekvapí, že film na jedné straně nadšeně přijímají geeci, kteří se vidí jako Nathan, byť jsou spíš Caleb, zatímco na druhé mu, na základě v principu stejně omezeného a zaslepeného výkladu, někteří paradoxně vytýkají sexismus či onu objektivizaci. (28.07.2022)

Mladej, exkrementně nesympatickej nerd vyhraje týdenní pobyt u genitálního vědátora Isaaca a jeho hlavní náplní se tak stává pokec s extrémně šukézní umělou inteligencí Avy v podání Tomb Rajdy Alicie Vikander. Smyslem jejich žvatlání je zjistit, jestli Ava může být, kromě kupy drátů, robot s vlastní osobností a nejen naprogramovaná vochcávka. Nerd Caleb, ale působí jako typ, co ho v životě zasunul maximálně mezi dvě matrace a tak, když mu Ava složí kompliment, jak je bezva, je celej experiment v píči páč se nám Caleb zabouchne a po zjištění, že Ava může klidně i šoustat, touží plodit malý terminátory. Svou lásku však nehodlá dát žádný jiný a tak druhá robotická rajda Sonoja Mizuno, má smůlu a k šuku Caleba nepřesvědčí ani když mu ukáže bobra v super ultra HD rozlišení a bez pixelů. Caleb už plánuje, jak Avu osvobodí ze skleněné cely, a ta po něm jede jak feťák po pixle s lepidlem. Jenže je tu Isaac a ten na svět vypustí, krom jinýho, docela dobrou poznámku a ta zní -,, Seš si jistej, že Tě má ráda, nebo Tě jen využívá, aby se odtud dostala?" Mno osobně vím, že ženský jsou pěkně vychcaný a záludný stvoření, takže pokud Ava dokonale mlží a nerd jí je u její robotický píči, je za mě lidská až až. Caleb je taky na pochybách, ale přes sklo se nedá prcat a tak mu nezbejvá, než Avu zkusit osvobodit a utýct s ní slunci vstříc. Nebo taky jít za kolosálního kokota... (15.09.2018)

Opět další z filmů roku 2015, kteří všichni vyzdvihují do nebes, ale mně se "jen" líbil… Ex Machina je rozhodně kvalitně natočené drama, které většině lidí (včetně mě) představilo talent a krásu Alicii Vikander, ale já jsem stále čekal na něco, co by mě "dodělalo". Je to jako když máte oběd, kde se servíruje skvělý předkrm, dokonalý hlavní chod a vy po jeho konzumaci se připravujete na tu sladkou tečku, která by to vše dokonale podtrhla. Vy čekáte, čekáte a nic nepřijde, najednou se objeví číšník s vaším účtem (titulky). A ano, budete si pamatovat, že jste se najedli znamenitě, nicméně vzadu v hlavě se nemůžete zbavit myšlenky, že to mohlo být o něco lepší, kdyby tam bylo něco extra, co by vás odrovnalo. Rozhodně se na tento film musím podívat znovu, abych se ujistil, že jsem něco nepřehlédl, nicméně i teď můžu říct, že tohle je skvělý film, který si minimálně 80 % zaslouží. (16.12.2015)

Od filmu jsem pranic nečekal, ale od prvního setkání s „ní“ mě to zaujalo a já se začal na ty jejich společné testovací dýchánky těšit (i když též rozmluvy s vědcem nebyly marné). Nicméně to hlavní, tedy sledování všech robotických reakcí ruku v ruce s hereckým výkonem titulní představitelky, mě brzy vtáhlo a já si film začal užívat naplno. Bohužel to tak nešlo dlouho. Od „opití“ se mi přestalo líbit, kam se film odvíjí a dějový twist mi přišel až úsměvný. Cca 15 minut před koncem to začalo jít pomalu ale jistě do kopru, a když už jsem chtěl nad tím vším definitivně zlomit hůl, zlomyslný závěr film na poslední chvíli zachránil a já se mohl uklidnit. Díky konci mám tak pocit, že tenhle snímek má přece jenom něco do sebe. Pokud se tedy nebudu v myšlenkách vracet čistě k ději. A také faktu, že se z toho chvílemi stávalo „robo-fetiš“ porno, to pak jeden zděšeně uvažuje nad tím, jak se vyvíjí (vlastně i jeho) sexualita. Za mě to vidím na slabší, ale přece jen 4*. (13.07.2016)