Vražedná práva

Pročítám zdejší komentáře a žasnu nad přestřeleným hodnocením. Na druhou stranu musím objektivně uznat, že první díly mě také vtáhly a nešetřil jsem nadšením. Nicméně teď, po první řadě a několika dílech druhé, už hodnotit můžu a jsem zklamaný. Mám z HTGAWM pocit příšerně vyhajpovaného rádoby cool seriálu, který je však, když prokouknete tuhle slupku, šíleně pitomoučký a klišoidní, což v téhle kombinaci bohužel trochu uráží divákovu kombinaci. Scenáristické postupy zavánějí onanií á la How I Met Your Mother, když věčně ukazují nějaký šokantní cilffhanger, vrátí se v čase a pak dojdou k banálním a současně notně překombinovaným konstrukcím, které nutně zklamou a nenaplní nastavené očekávání. Tím se celý děj vleče, je mnohokrát nastavován a rozuzlení musí zákonitě být divné/pitomé. To vše se děje partě ústředních postav, které jsou mimochodem zcela nesympatické a není nikdo, komu byste chtěli fandit. V kombinaci s příšernou multikulti otevřeností (tolik různobarevných a různě sexuálně orientovaných postav ve všemožných kombinacích jsem fakt neviděl - a to mi, pěkně prosím, homosexuálové, lesby ani jiné rasy nijak nevadí, jen je tu toho až absurdně mnoho) vychází HTGAWM jako poměrně nesnesitelný seriál. Úplně vidím, jak to skončí po deseti řadách, kde všichni postupně podstoupí změny pohlaví, barvy pleti, zemřou, zmrtvýchvstanou, vzájemně spolu budou souložit v různých kombinacích a průběžně se ještě mezi sebou povraždí. Ach jo. (18.01.2016)

První série je jedním z nejnapínavějších, nejintenzivnějších, zkrátka celkově nejlepších seriálových zážitků, jaký jsem zažil. Nabízí zajímavou premisou, tajemné, ale sympatické postavy a vtahující vypravěčskou metodu, která umocňuje vaší touhu po rozuzlení. Druhá série na tento koncept dobře navazuje, ale už nepůsobí tak svěže a konzistentně a od poloviny tvůrcům viditelně dochází šťáva a nápady, začínají plácat páté přes deváté a snaží se osudy charakterů až příliš za každou cenu propojovat. Na konci druhé série už jsem byl seriálem přejeden a působil na mě velice vyčerpaným dojmem a přestal jsem ho pak sledovat. Je to ohromná škoda a je evidentní, že původní koncept fungoval plně pouze jako limitovaná série a úspěch měl za následek umělé natahování, které v mých očích seriál zabilo. Geniální první sérii už mi ale nikdo nevezme. (26.03.2018)

Někdo za kamerou si zřejmě uvědomil, že o vlivu programového sráčství na morálku a vnitřní integritu by bylo fajn něco říct, a pak to něco už zapomněl dodat. Čučet na sociopaty, jak využívají každé skulinky v systému, a když žádná není, tak si ji prokopnou, je na jednu stranu zábava (Sherlock v podstatě nic jiného není), na tu druhou je tu ale patrná neochota připustit, že postavy skutečně jsou amorální hajzlové. Nejvíc je to vidět na protagonistce, která není ani tak komplikovaný člověk s veřejnou a soukromou tváří jako spíš soubor protikladů, co se mechanicky střídají podle potřeby zápletky – jednou emancipovaná stíhačka, o chvíli později mentální věchejtek na pokraji zhroucení; jednou bezskrupulózní svině, co v touze po vítězství obětuje cokoli a kohokoli, v další scéně mateřská figura poháněná zájmem o spravedlnost; jednou vezmu na vědomí, že hájit přiznané zrůdy je moje práce, jindy ovšem zmanipuluju okolnosti, aby nová zrůda skončila za katrem; jednou zneužijem systém, v další epizodě vyhrajem případ poukázáním na zneužitelnost zcela zjevně vadného systému, aniž bychom tenhle rozpor nějak reflektovali nebo se jím chraň Bůh nechali charakterově nějak posunout, atd. atd. Takhle ze seriálu nezbývá nic než retardovaná, nepravděpodobně dramatická čumenda postavená na sledu náhod a izolovaných scén a narvaná cliffhangery ve stylu Dana Browna. No nic proti, lidi vypínaj mozek i u větších hovadin. (02.02.2019)

Co se zpočátku jeví jako svižná variace na doktora Househo v ženském podání a místo v nemocnici se ocitáme před katedrou práv se brzy stane až téměř průměrným právnickým dramatem, ve kterém jsou obhajování i ti, co by si spíš zasloužili celu 2x2 metry. Maska silné hlavní hrdinka se začne odlupovat (a to doslova) a odhalí realitu, že Viola Davis není novým Housem v sukni, ale emočně labilní ženuškou podvádějícího manžela, jehož milenka nejen umře, ale i on sám je zavražděn.... což je nám připomínáno každou epizodu v útržkovitých flashforwardů, ve které se skupinka vybraných studentů snaží zbavit těla a důkazů. Škoda tedy je, že teoretická část, učící „jak si nechat projít vraždu“ je nahrazena více či méně nezáživnou praxí ze soudní síně jen s několika málo studenty – a zbytek třídy má prostě smůlu. Takhle divák musí sledovat partu rozdílných individuí, kteří vám brzy začnou lézt na nervy, co se snaží oslnit svou mentorku, která není tak zastrašující, jak ji v první epizodě všichni líčili (i když bez makeupu a paruky....). Jsem zvědavá, jak se příběh bude odvíjet potom, až dorazí do „přítomnosti“ a bude muset najet na jiný styl vyprávění, což bude už brzy. (15.11.2014)

1. série Největší seriálové překvapení 2014. Geniální Viola Davis & sympatický tým mladých právníků. Po prvních 3 dílech je jasné, že nepůjde o další seriál "týdenního případu", stále více a více se noříte do případu zabité studentky a také zabití manžela Annalise, které nám neustále předpovídají "flashforwardy". Má jediná výtka směřuje zatím k nim, je jich moc a příliš se na můj vkus opakují. Každopádně pro milovníky správného amerického drama seriálu a právnického prostředí doporučuji! Především díky Viole je to lahůdka. Snad se to nezkazí a snad nebudou seriál do nekonečně natahovat. (Psáno po první polovině 1. série.) (28.11.2014)