Manillaköysi

Od tohto 70 minútového filmu som nečakala vôbec nič. Nemastný, neslaný začiatok mi pripadal ako pozliepané vtipné scénky, ktoré mi aj vylúdili úsmev na tvári, no veľmi ma neohúrili. Postupne sa mi však ten suchý severský humor páčil viac a viac. A aj manilové lano, ktoré sa spočiatku javilo ako bezvýznamné, nám nakoniec pekne spojilo začiatok s koncom. Ponaučenie z tejto komédie, lano a bravčový guláš nejdú dokopy ;-) . (16.05.2024)

Tento obzvlášť jalový, a ďalej čisto iba fínsky spracovaný, povedzme akože i vojnový a televízny titul o akomsi vojakovi - protagonistovi Jooseovi Keppiläovi, ktorý si jedného pekného dňa na seba navinul i akési lano, že ho následne potom zrovna takýmto spôsobom omotaný odnesie kamsi domov, aby si tým pádom údajne mohla práve jeho žena na ňom vešať i bielizeň; podľa môjho názoru akosi začal čoraz intenzívnejšie strácať na akejkoľvek logike, resp. takmer nemal žiadnu »hlavu a pätu«, až sa pre mňa vskutku stával naprosto neznesiteľným, a to ani nehovoriac o absolútne nesympatickom obsadení, vrátane akejsi nie teda príliš vrúcnej práce réžie v podaní Fína, Veli-Matti Saikkonena, ktorá na mňa zvyčajne dýchala akýmsi amaterizmom a totálne nezvládnutou obsahovou stránkou; skrátka, vyznačovalo sa to najmä chaotickejším podaním bez akéhokoľvek náznaku záujmu o vývine udalostí a vzťahov. • Ďakujem, ale od fínskeho titulu v podobe Manillaköysi - sa vzápätí už nadobro dištancujem, nechcem mať s ním vôbec nič spoločné, t.j. držať si od neho čo najväčší možný odstup, aký sa mi napokon ponúka → totižto, toto nie je produkcia, aká sa mi väčšinou pozdáva, pričom jediné šťastie spočívalo len v tom, že minutáž bola hodne krátkou; v opačnom prípade by «filmová tortúra» i naďalej pokračovala niekam, odkiaľ zrejme niet žiadneho návratu. • Možno, ak by dajme tomu dostal vyhradený herecký priestor iba ústredný predstaviteľ Joose Keppilä v následnom stvárnení Erkkiom Pajalaom, a zvyšné obsadenie by sa úplne preobsadilo, a k tomu by sa rovnako vymenil i pôvodný režisér za niekoho oveľa lepšieho - typu Akiho Kaurismäkiho; prepísalo by sa aspoň 90% replík; osviežila by sa formálna stránka veci, tak vtedy už azda konečne začínam pevne veriť tomu, že konečný výsledok by bol nakoniec i omnoho viac prijateľnejším, než akurátne v danej podobe, ktorá je pre mňa neprijateľnou! ←  „Howgh, dohovoril som.“ (17.05.2024)

Finská komedie. Finská válečná komedie, pokračující v bohatém sedmdesátkovém trendu groteskních veseloher na pozadí druhé světové, rozšířeném pod vedením francouzské Sedmé roty.. a mě tahle směsice groteskních, absurdních a černohumorných příhod vojáků a jejich velitelů v akci kupodivu bavila. Včetně doprovodu často „finsky“ studeně bezemočních tváří protagonistů, což v mnoha vtipných situacích na absurditě a komičnosti teprve přidávalo. :D Jen v jeden okamžik mě finští kruťasové dosti zaskočili, když se nabitá série vtipných detailů a gagů v jedné scéně střídala s prostřihy na střílení do prasat (a následně mrtvá prasata), ale V-M. Saikkonenovi se zároveň poťouchle dařilo pokračovat s nasazeným vtipem dál, že jsem se i přes tenhle menší šok za chvíli opět smál. :o) A přestože film leckdy působí jako značně volnější sled příhod, nechybí dovyprávění titulní zápletky s „manilovým lanem“ a ještě před uzavřetím této linie završení ve společnosti více postav na nádraží. U mě spokojenost z lokální dobové komediální "jednohubky"... „Zkus tím více pohnout, jinak se s tím nepohnem.“ :o) [80%] (08.02.2024)

Jak zde píší ostatní - tohle chtělo pořádného režiséra typu Akiho Kaurismäkiho, protože Saikkonen je prostě televizní režisér a neumí komedii v tom pořádně podat. Vypadne z toho takové veskrze unylé cosi, co sem tam má potenciál, ale prostě je to ve většině scén blbě podané a na konci jsem měl pocit, jako bych právě dokoukal xtou epizodu finského seriálu a unikal mi tak kontext, jak moc náhle to skončilo. Výsledkem je vcelku typická finská absurdní komedie, která je chladná, odtažitá a já se zase přesvědčil, že mě finský humor (mimo Akiho) míjí nejvíc, tedy hned po jihokorejském a hongkongském, s nimi si rozumím ještě mnohem míň. Na tři hvězdy to jen tak tak vidím skrze pár lepších gagů a aspoň nějaké směřování, ale jinak to šlo mimo mě. Slabé 3* (19.05.2024)

"Räjähtämättömiä miinoja!" Séria absurdných a čiernohumorných historiek z fínskej armády počas druhej svetovej vojny pevne previazaných manilovým lanom. Od sušenia spodného prádla, cez neveriaceho snajpra, Sylviu utešiteľku, buzeráciu vo vlaku, pochybný guláš, záchranu blázna, germánskej špacírky po peróne až po slávny návrat domov som sa bavil, ale stále som mal dojem že tomu čosi chýba a v literárnej podobe by to bolo o niečo lepšie. Moje podozrenie sa potvrdilo, jedná sa o sfilmovanú knižnú klasiku, ktorú som síce nečítal, ale z filmového spracovania cítiť protivojnového ducha Švejka, Čonkina alebo románu Jak jsem vyhrál válku. Bolo to vtipné, ale akosi ma to nevedelo úplne chytiť, čo je mi trochu čudné, lebo inak mám fínsku kinematografiu a jej skoro neemočných hrdinov celkom rád. Za tri metre plukovníkovho čreva. (vďaka Willymu Kufaltovi za zaradenie do premietania) (17.05.2024)