honajz2

Přišlo mi to příliš krátké a urychlené na to, abych to dokázal procítit. Dle reakcí v sále jsem možná v menšině, ale holt se stalo. Aspoň ale ty veskrze pěkné vícexpozice si z toho budu pamatovat. 2*

Já si říkal, že už jsem někdy viděl studentský film s podobným vizuálem... a ono je to stejného režiséra, který natočil sci-fi Breaktime. Ta mi ale přišla přehnaně vizuální, zatímco sem se, skrze hudebně taneční cestu k sebepřijetí, hodí takto výrazně barevný vizuál dokonale. Možná z toho jen až moc čiší ten efekt, ale čert to vem, když to fungovalo. Slabých 5*

Tak působivě zpočátku působící film si tak neskutečně useknutý a díky tomu i slabý závěr nezasloužil... Ale jestli se mi něco líbilo, tak určitě nápad neukázat zřetelně obličej trenéra, protože takhle působil ještě démoničtěji, když pro diváky zůstal spíš jen hlasem. Silné 3*

Nejlepší film Idy Ralevské, které oproti jejím předchozím krátkým filmům nepůsobí tolik jako prvoplánová komedie za každou cenu, ale ke své pointě dojde docela, byť ne zcela nejlíp, ústrojně. Jen škoda, že ona pointa mi přijde dost jasná dopředu (a popravdě by mě spíš překvapilo, kdyby se přešlo do temného pojetí, když je to už od začátku tak výrazně komediální) a když už k ní Karla s Josefem dojdou, působí to poněkud utnutě a míň výrazně než by mohlo. Silné 3*

No, kdyby Psa napadlo si půjčit loďku a na tu pláž doplout, tak si mohl s Robotem vesele žít dál a nemělo by to tu vcelku očekávatelnou závěrečnou katarzi. K té to dospěje s pár mírně vyděračskými scénami, ale ty vynahrazuje kreativita zobrazovaných snů. Jen teda nevím, jak moc se mi to líbilo, když je to milé i poněkud zbytečné zároveň. Určitě se mi líbí, jak chytře to pracuje s mizanscénou, jak to dokáže odvyprávět příběh beze slov a s výraznou filmovou řečí (která se nejvíc projevuje v detailních záběrech a jejich střihové skladbě, když je jich víc za sebou - tvoří prostor tak důkladně, že by ani nebyly potřeba celky) a jak spousta mikropříběhů má pěknou výstavbu. Osmdesátkový soundtrack je taky celkem fajn, ale zní tam až moc manipulativních pianových skladeb, které jsou zbytečně důrazné - ale to už jsem naznačil. A celá ta ústřední zápletka funguje, ale má viditelné vady a úplně si nejsem jistý, jestli je tento příběh o jednom přátelství dostatečně hutný na celovečerák. Ne, že by měl hluchá místa (s přístupem na rozhodnutí postav), ale je dost drobný a příliš průhledný na opravdový emotivnější zážitek. Přesto mu ty čtyři hvězdy nakonec dám, jelikož Marcel měl podobné vady, ale Pes a Robot mi přišlo propracovanější a víc přirozené než chtěné. Tudíž to mé dilema se přikládá na spíš fajn zážitek než na druhou stranu. A muzikál to naštěstí není vůbec, je to hlavně hudební, když už. Slabé 4*

Důchodcovský E.T., který si plyne pomalým tempem a když už by v něm mělo dojít k nějaké akci, místo toho hned skončí. Sice logicky, ale ta náhlost přetrvala. Ale ono to obecně není bůhvíjak dobré - pár vtipných scén se sem tam najde, ale je jich dost málo a vše vážné je zase podané příliš ploše. Přitom celé to téma o nezapomínání na starší (zvlášť, když jsou to naši rodiče/prarodiče) má něco do sebe a je vcelku pěkné, ale jeho scénáristické zpracování má spíš blíž filmu hodícímu se do dopoledního vysílání Primy a filmařsky taky nepřichází s ničím zrovna výrazným. Je prostě průměrný po všech stránkách a tak záleží, jak moc vás osloví téma a zápletka s mimozemšťanem. U mě to na třetí hvězdu vytáhly ty sotva patrné odkazy na další, podobné sci-fi jako Alf nebo Zámotek, který je úplně o tom samém, jen s větším rozpočtem a jiným koncem. Jo, a překvapilo mě, jak staře Ben Kingsley vypadal, ale ono se není čemu divit, když od Sexy bestie uteklo víc jak 20 let... Slabé 3*

Objektivně tvůrci mělo jasno, o co jim šlo a nedá se říct, že by se jim to nepovedlo. Ale mě to dost míjelo a přišlo jako taková typická rádoby-bláznivá komedie, které chybí pořádná kreativita, na kterou si ale vehementně snaží hrát. Možná bych hodnotil jinak, kdybych neviděl dřív Miikeho verzi, která je mnohonásobně šílenější a přesně tak absurdní, jak bych si přál, ale to už teď nezjistím a holt to musím brát tak jak je. Podstatné už jsem vyjádřil, teď budu jen srovnávat obě verze. Nehledě na míru absurdity gagů (ačkoli je to absurdita a "absurdita"), Miikeho pojetí ústřední rodinky mi bylo mnohem sympatičtější, zatímco tady mi přišla hlavně přehnaně hysterická a otravná. Sice je fajn, že na Jižní Koreu to je umírněné a nesnaží se zde všechny gagy dojit na sílu, ale pořád jsem se do jejich pojetí žánrové komedie nedokázal dostat. A vždy, když se zamyslím nad tím, čím to je, dospěji jen k tomu, že mi prostě nesedí jejich humor. Skoro stejně to mám i s Hongkongem, ale přitom japonský humor mám docela rád a ten od nich až tak vzdálený není. Ale když to vezmu samo o sobě, bude to tím, že jsem čekal absurditu aspoň vzdáleně podobnou Miikeho verzi a té jsem se vůbec nedočkal. Místo toho přišlo velkolepé finále v podobě severokorejských gangsterů, které to pro mě ani tak neoživilo. Tak snad si z Jižní Koreje najdu něco jiného, co mi sedne, když už se jejich kinematografii chci trochu víc věnovat... Lepší 2*

Tady má někdo hodně rád Solaris... A hlavně tu Soderberghovu verzi, kterou to evokuje opravdu hodně - je zde spousta flashbacků, astronaut uvědomující své chyby v manželském vztahu, hraje tu monumentálnost navozující hudba, skončí to "velkou vesmírnou pravdou" a zážitkem na pokraji života a smrti a hlavním tématem je láska, láska a zase láska. A cítím to z toho o to víc, jelikož jsem Soderberghův Solaris nedávno viděl znova. Otázka tedy zní, jak se s tím popasovat, když je to Solaris "obohacené" o obřího mluvícího pavouka-rádce. Asi největší problém mám s tím, co z toho nakonec vyleze. Stejně jako onen Solaris to nabízí spoustu možností pro hutné a skutečně rozsáhlé filozofování o životě (což dělá Tarkovského verze), ale upne se to jen na tu lásku a mezitím se to jen tváří jako hluboký filozofický art, ale ve skutečnosti posloucháme jen variace té samé myšlenky pořád dokola. Ono si to samo brání v hlubším přesahu tím, že zde jsou všechny postavy dost ploché a mimo ten pokažený vztah a z něj plynoucí depresi z osamělosti se nejde. A přitom by tak krásně šlo rozehrát smrt Procházkova otce, která je tu ale unyle nahozená a v takovém celku k ničemu, že by se klidně dala vystřihnout a nic by se nestalo. Spolu s tím mě ale mile překvapuje, že po konci poslední velké éry space oper (tedy roky 2009-2015) ještě existují její zárodky a už z principu mě vždy potěší, že stále jsou, stále vznikají, i když mají menší ambice než se snaží předvést. Ten nápad s pavoukem je sice bizarní, ale já bizarní "infantilnosti" rád a jestli to dokáže brát dost lidí vážně, říkám si, že moje náměty na povídky by možná stály za rozepsání. No vida, i já jsem si v tom našel něco osobního, nádherné. Škoda, že je to tak povrchní... ale dál. Husté je i navozování českého prostředí skrze ryze česká jména lidí i vesmírné lodě, včetně zabroušení do naší komunistické historie (!), jen jsem to celou dobu nedokázal brát vážně, když tam údajně rodilí Češi mluví pořád anglicky a ani svá příjmení neumí správně vyslovit. Jen Hanuše, bo je to jednoduché i pro Američany. Ale všechny ty znaky češství jsou zde k smíchu a sice by se nad tím dalo mávnout rukou, ale mě to střídavě rozesmívalo a iritovalo. Ale tak to mám vždycky, když už se film odehrává v jiném státě, tak bych byl rád, aby se mluvilo jeho jazykem, pokud to teda není film pro děcka. Jinak ale pěkný vizuál, skvěle promyšlené kompozice záběrů (i když ty flashbacky se zaoblenými hranami mě docela štvaly, ale chápu je), poutavá atmosféra (která by byla ještě poutavější kdyby to bylo skutečně filozofické) a překvapivě umírněný Sandler, který zde funguje stejně jako tendence obsadit Raje z Teorie velkého třesku. Vlastně je to film celkem roztomilý a Hanuš je sám o sobě super, jen si hraje na víc než je a přináší míň, než by bylo potřeba. Vylezl z toho teda pseudo-art, kterého mi ale je líto - a z lítosti mu tu třetí hvězdu vrazím. Za to a za pavouka. I když tam možná ani nebyl. Slabé 3*

Nosný a silný námět zničila Leeova fascinace hollywoodskými dramaty. Já jsem už od něj jako děcko viděl Hulka, ale jednak si z něj moc nepamatuji a taky si myslím, že zrovna tohle není ten film, podle kterého by se dala dostatečně posoudit jeho filmografie. Z Tlačit rukama ale ano a je až fascinující, jak moc je už ve svém debutu ovlivněný hollywoodskou kinematografií a jak moc se jí chce přiblížit. Odpozoroval si ji pěkně - je zde přesně načasované, kdy má přijít drobný odlehčující vtípek, kdy zase vážný zvrat, nebo smutná scéna, nebo napínavá dramatická akce... V tomhle je Ang Lee dost důkladný a krásně by se na to dala aplikovat čtyřaktová metoda Kristin Thompsonové, ale bohužel si s touto fascinací vzal nejen zkratkovitou "psychologii" postav, ale také patetičnost. A tak celá ústřední zápletka sice není úplně předvídatelná a ani bez přirozeně funkčních scén, ale i tak je její manipulování s divákem až moc znatelné a nekompenzuje to složitějšími charaktery postav, jelikož je tu u každého jasné, jak se jeho vztah k ostatním časem promění. Nehledě na to, že se změna stane bez hlubšího opodstatnění a samotné finále není moc propojené. A děcka nebo ex-maoistická kamarádka jsou jen do počtu. Pak je tu taky pár zajímavých postřehů ze života cizinců v USA, kteří opustili svoji zemi a s novou se stále nemohou vypořádat, ale i přes tento fakt mi Tlačit rukama přišlo jako typické hollywoodské drama, které sice není hollywoodské a ani s větším rozpočtem, ale pocity z něj mám úplně stejné jak kdyby bylo. A jelikož tyhle pocity u mě často nevyjdou na výš než průměr, budu to taky jako průměr brát. Sice s pár pěknými scénami a pak několika zvláštními (třeba ta v restauraci, kdy se z toho na chvíli stane superhrdinský film), ale tento typ filmů prostě není ten, co by mě dokázal výrazněji zasáhnout. 3*

Takoví australští Knoflíkáři, kteří jsou sice jen o sexuálních úchylkách, ale trpí naprosto stejnými problémy jako Zelenkův film. Zážitek z obou filmů tvoří jen jedna povídka (tady Monica a Sam, která je geniálně vypointovaná), zatímco ty ostatní mají slibný náběh, který se ale vytratí v mdlých zakončeních a když už se to má nějak propojit, je to ještě víc nijaké než předešlé pointy. Mimo Monicu a Sama i u ostatních párů nějaké fóry fungují, třeba u Dana a Evie to je Danovo neustále zneužívání hereckých schopností a u Richarda a Roweny zase Roweniny výmluvy, kterými se snaží obhájit, že Richarda deptá, ale tam už to trošku překročilo moji hranici snesitelnosti a popravdě jsem doufal, že jestli tu někdo umře, tak to bude Rowena. Celkově mám ale průměrné dojmy, jelikož jsem se nedočkal ani pořádného vypointování, ani silnějšího rozboru tématu lidských úchylek. A popravdě i jejich výběr mi přišel poněkud okoukaný, vzhledem k tomu, jak moc bezbřehé jsou a kolik jich existuje. 3*