Sedm smrtelných hříchů

Tak, copak tu máme - roztomilého šónen hrdinu, který nedokáže udržet na uzdě své perverzní choutky a je to podáváno, jak už to umí asi jen Japonci, tedy tím nejzábavnějším způsobem, jak to jen jde, přitom však má taky velké srdce a váží si přátelství nade všechno na světě. Jeho partu kriminálníků, kteří jsou jeden vedle druhého vedle pátého kromě toho šestého (tfuj) k zakousnut... totiž k pomilová... k zulíbání (King a Diane!). Vedle všeho toho mírně (až více) úchylného humoru a nějakého toho podobného fanservisu taky jednoho mazlíčka, který zprvu irituje, pak irituje hlasově a pak je náhle šišó. Dále, temná tajemství a tragédie minulosti, jako chapadla obtáčející prakticky každou jednu postavu, od těch hlavních až k těm vedlejším. Potom, ze začátku mírně otravnou, pomalou a jednoduchou zápletku, která se ale obstojně zamotává a komplikuje a ve finále se ukáže, že ta jednoduchost tomu snad i prospěla (ok, tohle bude asi důvod, proč jsem jen na čtyřech, ne na pěti, zápletka byla rozhodně to nejslabší z celého koktejlu, a nevadilo by možná ani to, že působila opravdu jednoduše, ale to, jakým způsobem byla podávána. Hledání jednoho Hříchu za druhým mě dost rychle unavilo, naštěstí to velké finále na mě zafungovalo tak, jak se nedaří už dlouho fungovat Míšovi Bayovi - oslnilo explozemi, obrazně i doslovně). Také má první série hezky ukončené všechny hlavní linie.. nebo se to aspoň tak zdá (hehe, ano, už jsem si načetl i celou mangu), což pomáhá s vnímáním série jako jednoho gradujícího celku. Opravdu obrovským plusem Nanatsu no Taizai je ale samozřejmě část, kde se bojuje. Od chvil, kdy jsem slintal nad Narutem, jsem asi nepociťoval v anime soubojích takový nával radosti a adrenalinu a extáze a nárůstu úrovně badassery jako zde. Výborně nakreslené, obrovské, brutální, když je potřeba, jindy zase komičtěji pojaté, osudové a naprosto superhrdinské. Pro někoho tohle poměřování sil ovšem může působit nudně, to souhlasím, ale kdo má rád obří OP střety, kdy se ve výbuších prachu bortí celé ulice až města, a postavy jsou díky skvělé animaci zachyceny právě v ty nejkrásnější bojové momenty, užije si to na sto procent. A lehce to může min. ty dvě hvězdy vyrobit samo o sobě. Mínusem by mohly být názvy jednotlivých technik, jejichž vykřičení před či při použití je sice svým způsobem stále cool, ale vzhledem k tomu, že autor nebyl ani tak vynalézavý jako Kishimoto u Naruta a vymyslel je většinou jen velmi nudně, občas je to otravné. Toto ovšem anuluje znovu dokonalý soundtrack od skladatele např. Attack on Titan OST, který vynáší skvělé bitevní scény do sfér perfektních scén. Občas. Jinak to jsou stále skvělé scény. Je to typický šónen, ano, ale má výhodu v kratší délce (ovšem 2. série se blíží!!), silně humorném ladění, Meliodasově úchylnosti, partě více než dobře vystavěných hrdinů a silně epicky podaných soubojích ala hoď to na mě, hodím ti to lépe a návod jak zničit naprosto nezničitelnou magickou bariéru tkví v síle paží dvou bros. Full Counta! (06.10.2015)

Napokon, nie až taký masterpiece, ako sa spočiatku javil. Nanatsu no Taizai je nepochybne prekrásnou omaľovánkou, ktorá je premyslená omnoho viac, než sa na prvý pohľad môže zdať, no zároveň jej chýba istá súdržnosť a úcta k predlohe. Štúdiové uchopenie tohto geniálneho materiálu totiž prináša aj mnoho prejavov inkonzistencie, spôsobenej najmä faktom, že pôvodných sto-štyri kapitol mangy je surovo naliatych, do dvadsaťštyri dielov anime. Pre anime-only divákov by však tento nedostatok, nemal predstavovať reálny problém. Aj napriek nevýrazným zásahom do deja, seriál si stále zachováva svoju precízne poskladanú naratívu, ktorá vďaka postupnému predstavovaniu, mystériom zahalených hrdinov, úspešne valcuje zaužívané shounenovské stereotypy. Scény ostali dostatočne hravé, pútavé a naplnené pomerne vyváženou škálou akcie, emócií, vrátane humoru. Sú naviac sprevádzané vynikajúcimi predstaviteľmi súčasného voice castingu a jedným s najvýraznejších Sawanovych hudobných motívov, dokonale vytvárajúcom správne epický feeling. (01.03.2015)

Kratucky fantasy shonen, pri ktorom je jeho dlzka vyhodou aj negativom zaroven. Serial ma len 24 casti a tym padom neobsahuje hluche miesta. Cely cas sa ide naplno a divaka necakaju ziadne natahovane suboje na ake je zvykly, ziadne komplikovane plany a machinacie, ziadne prekombinovane odbocky. Tym, ze osekali vsetky pridane prvky, ktore su nam zname napr. z FMA ci Bleach, vytvorili serial, ktory nema sancu divaka nudit, kedze kazdy diel je nabity akciou. Co sa samotnych subojov tyka, mnohe z nich su dobre animovane, niektore aj kreativne a vsetky pobavia. Avsak to, ze pribeh vyrazne okresali tiez znamena, ze The Seven Deadly Sins v zasade neprinasa do zanru nic nove. Ak niekto hlada originalne anime, moze sa na mieste otocit a hladat dalej, ak niekto hlada klasicku shonen zabavu, tak tuto nenarocnu jednohubku pravdepoodobne zhltne za par dni. Mimochodom, suboj Meliodas vs. Hendrickson bol vrcholom celeho serialu. (11.08.2015)

Vezměte Fairy Tail, přiškrťte trochu míru jeho pitomosti a sluníčkovosti, přidejte banální příběh a hurá, Nanacu no taizai je na světě. Stejně jako výše zmiňovaná záležitost, i Sedm hříchů představuje směs spousty zářivých barviček, postav plochých a nudných, power-upů nesmyslných a přehnaných, znásilnění značně vyšumělého příběhového mustru bez špetky invence (byť nutno sarkasticky poznamenat, že oproti FT zde aspoň nějaký příběhový posun je) a samozřejmě nesmí chybět lehčí forma ečči. U mnohých šónenů se stává, že se při sledování alespoň masochisticky ukájím nad jejich imbecilitou, ale Hříchy byly po všech stránkách natolik matnou a nudnou podívanou, že jsem se musel do každého dílu nutit tak moc, jako jsem se už dlouho do sledování nějakého anime nenutil. Tvůrci se možná snažili o fungující humor, ale když se namísto smíchu dostavuje pouze pocit trapnosti, je něco špatně. Zničen a znaven žádám, aby Meliodas a ta jeho banda už ukončili tu nervy vysilující jízdu a nechali mě vystoupit u patnáctého dílu. (22.10.2018)

Tentokrát se neshodnu s hodnocením, protože to není můj šálek kávy. Jsou jisté důvody, proč nekoukám na předlouhé seriály typu Dragon Ball, protože vloženě nesnáším, když se z mírně nadpřirozených schopností postupem času stávájí skilly, při kterých mizí planety a celé galaxie lusknutím prstu. Začátek je přitom slibný: Hlavní postavy je sympatické, vtipné, poměrně bezstarostné (vyjma princenzy) a to počáteční dobrodružné putování je nenásilně přátelské. Po 10. díle se to začíná pomalu zvrhávat v scénáře na začátku popsaných. Vévodí tomu klišoidní prvky příkladné deus ex machiny, nekonečně dlouhé proslovy bad guyů, když se chystají někoho odpravit, aby ta druhá postava dostala šanci a čas jí někdo zachránit..a když už nezachrání, tak perpetické zmrtvýchstání za doprovodu potoků slz a smutných popěvků, jak daná postava prostě nesmí umřít! Jednou? V pořádku! Ale 5x? Slabší stránky této podívané je také jeho předvídatelnost (všechny ty rádoby šokující zvraty jsem viděl na minuty dopředu), velmi zdlouhavý konec, který se táhne 6 dílů a již zmíněná princezna, která je opět tou šablonou vysláblé slečny, která podporuje tým úsměvem, brekotem a patosovitými bezduchými kecy. Nechtěný úsměv/facepalm mi vyčarovaly i všechny ty možné speciální techniky a jejich názvy. Když to srhnu, tak tohle je ryze podívaná pro menší děti, které milují ty prostředí-eratující souboje a nekonečně nabouchané hrdiny. Slabší 3*, které drží Meliodas, epické vykreslení bitek a cca 1. polovina seriálu. (12.06.2015)