Proti přírodě

Prožitek blízké smrti pred dvadsiatimi rokmi a po seversky. Rovnako otvorený a úprimný, ale nie tak poetický, uvedomelý a básnicky lahodne napísaný. Skôr adekvátne k veku hlavnej postavy tápajúcejší a neujasnený. Pocitovo surovší, chladnejší. Obrazovo nie tak zaujímavý a kreatívny. A mne osobne nie tak blízky a sympatický. Vlastne ma hlavná postava a jej vnútorné trable príliš nezaujímaly. (07.04.2015)

Po delší době jsem měl možnost vidět v kině skutečně epesní filmový portrét. Když se zamyslím nad podobnými náměty, nenacházím ve své hlavě mnoho shod. Uvolněná komedie Po čem ženy touží nebo smutný Věčný svit neposkvrněné mysli se ubíral myšlenkovými pochody, jenomže Ole Giæver šel ještě dál a natočil film o člověku hledající návod na svůj život. . To rovněž vysvětluje, že kromě režie si v celém filmu zahrál spolu se svou rodinou. Neustále se snaží mít lidský pohled na věc. Emoce při hledání sebe sama působí naprosto upřímně a mě to připomínalo nejběžnější situace ze života, jako bych se do Martinovi role převtělil já sám. Každému z nás rotují v hlavě tisíce myšlenek, bádáme nad tím jak by jsme mohli být lepší, jak ostatní by se měly chovat k nám, co by bylo kdyby nebylo, co bude když to či ono uděláme. Myšlenkové pochody doprovázejí veškeré naše počínání, někdy nám dokáží pořádně zamotat hlavu. Dostávají nás do nestandardních momentů, kdy můžeme zapomenout kým jsme a co představujeme. Výlet do přírody se může nabízet jako jedna z možností jak vytřídit negativní myšlenky, v podstatě o tom vypráví příběh. Jednoduché to hrdina rozhodně nemá a jeho citová rozpolcenost je přesně ztvárněna. S tím souvisí i intimita, která je zpracována v poněkud otevřenější formě. Kromě bezprostředních myšlenek filmové postavy Martina odhazuje svůj stud sám režisér, jenž se dobrovolně nechává točit při scénách, kde by jiní byli otočeni zády. Melancholická nálada je naštěstí skromnější než by se z popisu dalo čekat, pořád osciluje mezi komedií a dramatem. Není tedy důvod odejít z filmu se špatnou náladou. Dospělý a přesto přístupný, intimní a přitom odtažitý, snový, takový je film Proti přírodě, který si mě naprosto získal! Bez váhání * * * * * (18.02.2015)

Klasický příběh o krizi středního věku v poněkud netradičním kabátku. Vyprávění formou monologu sice není zrovna novinka, ale zdejší vypravěč má svůj osobitý šmrnc. Proti přírodě nepřináší nic nečekaného nebo ohromujícího, jedním z nejsilnějších faktorů je určitě skvělá norská krajina, kterou jsem si ve filmu opravdu užívala. Celkově 75 %. (07.03.2015)

Příjemná a přesná sonda do hlubin fantazie, fóbií a tužeb muže středního věku, kterou po "Forever Young" vrcholu odstřelí rozbředlá a stále sebelítostivější druhá polovina s několika fantaskními scénami, které bych ze své hlavy vyháněl nejspíš lopatou. Právě brutální upřímnost, daná kombinací vnitřního monologu a prolínání reality a subjektivní perspektivy, nakonec nezafunguje ve prospěch filmu. I tak si cením nápaditost a šanci ženám ukázat, co se mi děje pod čepicí. (19.02.2015)

Do pasti rodinného stereotypu a existenciální krize jsem se ještě uvrhnout nestihl, ale i přesto jsem s “hrdinou” děje soucítil a chápal parazitující myšlenkové pochody, jež ho nepřetržitě pronásledovaly (ve finále si - nejspíš - něčím podobným občas projde skoro každý během jakéhokoliv vážnějšího vztahu). Za mě super sonda do duše obyčejného introverta na pokraji krize středního věku. (05.05.2020)