Co se šeptá

Nepochopitelně zapomentutý film, který dokázal secesní stylizaci dovést k dokonalosti a předznamenal tak svým způsobem jak Nočního motýla, tak Stříbrný vítr (všechny mimochodem nasnímal Ferdinand Pečenka). Dr. Jan Branberger (též zcela neprávem zapomenutý skladatel, přesto ředitel pražské konzervatoře a autor hudby např. k Bílé nemoci) velmi přesně zkomponoval hudbu období secese (u nás představovanou hlavně Josefem Sukem a Vítězslavem Novákem), která filmu dodává věrohodnou autenticitu. Domnívám se, že Haas se malinko v postavě skladatele, kterou sám hrál, inspiroval svým bratrem Pavlem. Ten byl silný a vážný introvert, ovšem rodina Haasova nebyla nijak extremně bohatá (měla se co ohánět) a jako student kompozice na konzervatoři u Leoše Janáčka v Brně musel pomáhat v obchodě svého otce (ve filmu je rodina naopak dobře zajištěná). Řekl bych, že se ve snímku odrazilo i nacionální prostředí Brna (třebaže film je lokalizován do Prahy), které Haas v mládí poznal - Haasova rodina mluvila česky a v Brně představovala dost výjimku mezi obchodnickými kruhy (přišla z východních Čech). Jazykové soupeření mezi češtinou a němčinou je na rok 1938 podáno přitom velmi jemně a nepateticky. Úplnou samozřejmostí je práce herců, Haas jako plnohodnotný člen činohry Národního divadla nesáhl vedle a své kolegy vedl téměř dokonale. (16.09.2011)

Hodně rozkolísané. Scény, které lze brát smrtelně vážně a které mají velmi životnou atmosféru (např. večírek na začátku), jsou střídány výjevy nepřesvědčivými a komickými. Měla jsem z toho takový dojem, že se Haas pokouší o černý humor, ale nemá dost odvahy, aby to úplně přiznal. Hezky režíruje sám sebe, ale ostatní moc nezvládá. Zvlášť Jozef Budský je osudový muž jak noha. I výbornou scénu s doutníkem svou teatrálností nakonec zabil. Vizuálně film vypadá slušně a velice zajímavé je použití filmové i diegetické hudby, ale scénář a postavy jsou mrtvé, jakkoli někde za nimi lze vytušit upřímnou snahu o útok na lidskou povrchnost a oslavu skutečných citů. (14.05.2012)

Co se šeptá je melancholický film. Hugo Haas upekl romantické drama z hlavního proudu vkusu tehdejší doby. Tělesný chtíč se dostává do rozporu s ušlechtilostí lidského ducha, prostředí událostí je zjednodušeno, přítmí laskavosti odlehčuje sice přijetí traumatu, ale i samo sebe, přirozenost nemá dostatečně vyladěny všechny pomocné přístroje a velmi nápadně kulhá na pravou nohu. Obraz si vychutnává detail, vytvořená nálada zaslouží chválu za vystižení niterné rozpolcenosti. Co se šeptá se vydalo kompromisní cestou, umění udělalo ústupky a veškerou energii vkládá do konfrontací a na vnější svět morálního dilematu, bez hlubšího zkoumání souvislostí. Hvězdou filmu je Vilém Gregor (velmi příjemný Hugo Haas), tichý a vzorný absolvent hudební konzervatoře s bohatě zajištěným zázemím. Školní zamilovanost dostává svou šanci, laskavá ušlechtilost muže je silnou zbraní v rázu kultivované společnosti. Zatajovaná minulost se však nečekaně objeví na prahu, dychtivě tluče na dveře a prosí o další nezávazné pokračování. Hlavní ženskou postavou je Helena Horáková (zajímavá Jiřina Štěpničková), Vilémova spolužákyně a později také jeho manželka. Společenská hanba je důstojně zažehnána, láska má mnoho podob a touží po pohodlí, přesto tělesná touha dokáže znejistit i přesvědčené. Důležitou postavou je Rudolf Martin (nevyrovnaný Jozef Budský), Helenin a Vilémův spolužák z konzervatoře a později kapelník pařížské opery. Mládí touží po úplném poznávání života, ale případné závazky stojí v cestě vlastní seberealizaci. Ani pouto nejpevnějšího mužského přátelství není na překážku slastným cílům. K výraznějším postavám patří také Ivan (Ríša Novák), malý Helenin synek. Dusivé napětí vztahů dostává v dětském pohledu černobílé rozlišení a ďábel se musí vyhnat každým dostupným způsobem. Z dalších rolí: Vilémův ctihodný otec a výrobce šněrovaček (Karel Veverka), Ivanův kamarád a Novákův starý zahradník Šebor (František Roland), veselí spolužáci trojlístku z konzervatoře Růžička (Jiří Vondrovič), Krištůfek (Stanislav Neumann), Nečas (František Paul) a Klára (Eva Prchlíková), drby lačně poslouchající důchodce (Saša Rašilov st.), či bezstarostné klepny (Růžena Šlemrová a Lola Skrbková). Co se šeptá má zajímavé i silné momenty, přesto nevykračuje ze standardu průměru a vystačí si s ním, byť atmosféra sebejistě jitří střety až k prahu hysterie. (03.07.2019)

Byly to Haasovy poslední nostalgické prázdniny v Československu před jeho vynuceným odchodem do emigrace. Podstatná část tohoto autorského filmu vznikala v nádherných zahradách průhonického zámku za přítomnosti jedenadvacetileté Marie von Bibikoff, ruské šlechtičny a tehdy jediné Haasovy múzy, která se o několik měsíců později stane i zachráncem jeho života. Omamné léto uprostřed děsivého politického napětí vneslo do Haasova života záblesk romantického jiskření, které mezi ním a sličnou Marií probíhalo také vlivem čerstvých vzpomínek jejich společného seznámení. Film přinesl kromě něžného citového rozpoložení i vkusnou secesní atmosféru, rámovanou neobyčejným estetickým cítěním kameramana Ferdinanda Pečenky. Jiřina Štěpničková a Jozef Budský potom sehráli eroticky přitažlivou dvojici bývalých milenců, znovu se setkávajících za přítomnosti žárlivého manžela. Volbou skvělého partnera jako filmového soka Haas znovu prokázal, že má smysl pro výběr nových talentů a neokoukaných osobností. Škoda, že Budského filmovou kariéru v českých ateliérech na počátku války znemožnili jak slovenští nacionalisté, tak události v Evropě a v rozděleném státě (Budský se na stříbrné plátno vrátil až v roce 1946). (14.01.2009)

Nemohu si pomoct, ale podle mého názoru Haasovi slušely více veselohry. Jeho veseloherní postavy byly vždycky trochu smutné, ale hřejivé. Tentokrát to byla smutná, tragická postava, ale jako led. Prostě bez šťávy. Štěpničková byla na tragické postavy jak dělaná, takže té se nedá nic vytknout. Zajímavá je postava Saši Rašilova. Celý film mlčky sedí na lavičce a poslouchá, jak si dvě drbny (Růžena Šlemrová a Lola Skrbková) vyprávějí celý příběh filmu. A na závěr filmu řekne jednu velikou pravdu: "Jo, jo. Tak nám to všechno stárne, pomalu umírá, jen ty klepny jsou věčný" :-)) (04.03.2006)