Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Obraz generace, která vstoupila do života v mrazivých sedmdesátých letech. Stále ostré Kino morálního neklidu... Tři příběhy s jedním hrdinou představují různé alternativy životního ukotvení mladého studenta medicíny Witeka. Každá z nich se odvíjí od náhody, zda se Witekovi, odjíždějícímu na pohřeb otce, podaří dostihnout ujíždějící vlak. V první povídce se stane aktivním komunistou, v druhé členem disentu a ve třetí si jako lékař plní lidské závazky umrtvený v občanské lhostejnosti. Tři alternativy existenciálního dramatu odhalující bolestnou nemožnost morální volby v nemorální společnosti nabízejí sugestivní obraz života socialistického Polska v letech 1978–81. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (101)

Morloth 

všechny recenze uživatele

Náhodu lze ve zkratce uchopit stěží. Snímek variuje život mladého Witeka v podání Bogusława Lindy. Tři příběhy vycházející z Witekova života, vždy začínají na nádraží a odvíjejí se od toho, zda hrdina stihne či nestihne vlak. Ukazují tak, že jeden okamžik v životě člověka může celý život naprosto otočit. Kieslowskimu se podařilo zachytit dobu, ve které snímek vznikal. Jakousi nehostinnost a chlad, kterého se člověk nezbaví, ať dělá, co dělá. Snímek je jistě poněkud provokativní, protože Witek zde v každé ze svých rolí získává jiná ideová východiska. Shodný je jen fakt, že jako osobnost se chová čestně a poctivě, až to někdy hraničí s hloupostí. Jako poctivý komunista, jako stejně poctivý disident i jako člověk politiku i náboženství naprosto odvrhující však štěstí nenajde a když, náhoda mu je zhatí. Kontroverznost snímku snad potvrzuje i fakt, že nebyl přijat ani disidenty, ani oficiální mocí. ()

swed 

všechny recenze uživatele

Nesmírně vděčný motiv náhody (coby, kdyby) je využit k vykreslení atmosféry Polska konce 70.let. Způsob, jakým režisér vypráví, je jako vždy podmanivý a závěrečné sekundy mě opravdu zaskočily. Film také nabídl první velkou roli jednomu z nejlepších polských herců - Boguslawu Lindovi, který na sebe právem strhává veškerou pozornost. Kieslowski to tentokrát poněkud přestřelil se stopáží, což je patrné především v první třetině filmu. Cesta na tvůrčí vrchol bude režisérovi ještě nějaký ten rok trvat, Náhoda je nicméně její neodmyslitelnou součástí (stavebním kamenem, chcete-li). 8/10 ()

Reklama

Aidan 

všechny recenze uživatele

Jsem v pokušení Zrovna tomuhle Kieślowského snímku bych leccos vytknout - amatérský vzhled, časové skoky, občasný zmatek v ději, inflaci zbytečné nahoty. Ale od další vytýkání upustím už proto, že režisér nutí diváka přemýšlet a žasnout nad nesamozřejmostí věcí, dumat o osudu, náhodě a prozřetelnosti, o svobodné volbě a o vlastních včerejšcích, dnešcích a zítřcích. Po zhlédnutí tohoto filmu se člověk aspoň na chvilku musí stát filosofem, byť třeba proti své vůli. Takové důsledky čučení na plátno či obrazovku jsou navýsost blahodárné. ()

Flakotaso 

všechny recenze uživatele

Za Lindův běh, dlaň od tiskařské černi, "pivo proše", úžasnou kameru mě dosud neznámého Pakulského a mistrovsky vypiplanou cestu k poslednímu dílku ve skládačce, který mě nakonec přinutil dát nejvyšší hodnocení. A ta brutálně ostrá kritická reflexe žité společenské skutečnosti v roce 1981! Poláci byli v tomhle vždycky trochu jinde. ()

Ghoulman 

všechny recenze uživatele

Příběh ze života - jednou jsem takhle napsal jedné spolužačce. (Samozřejmě, že se mi líbila – jak se vůbec můžete takhle ptát). Napsal jsem jí, že bychom si mohli popovídat, ale na živo, že takhle po internetu to nemá smysl. Kupodivu souhlasila, takže jsme se domluvili na čas v pondělí dopoledne, před jednou studijní projekcí (mám to štěstí, že i na vysoké škole jsem ve velmi úzkém kontaktu s filmem). Napsal jsem jí už v sobotu a tak jsem neděli prožil ve stálých obavách – co se stane, až tam přijdu? Bude to probíhat dobře? Jak na ni zapůsobím a bude stejně milá jako přes internet? A tak si dělám starosti, lámu si hlavu, připravuji si vtipy, vybírám oblečení, zkrátka se strachuji. Jsem celý den rozechvělý. V neděli odpoledne přijde mail od jednoho z našich profesorů. Toho, jenž má na starosti projekci. Píše se v něm, že ta proběhne v jiném sále, než obvykle. Alespoň tak jsem to pochopil. Říkal jsem si „to je zvláštní“. Ale co – zvláštní věci se přece dějí neustále. V pondělí ráno vstanu. Je pěkný den a já jsem zjitřený představou dnešního kontaktu. Dojdu na místo asi tak hodinu předem (co kdyby přišla spolužačka také dříve) a čekám tam, čím dál tím více nervózní, roztřesen, rozechvěn tak, že se klepe pomalu i stůl, u kterého sedím. (A ano, přiznávám, líbila se mi vážně hodně, hodně moc). Čekám a čas se pomalu plíží. Za mnou i přede mnou, všude samé vteřiny, minuty, hodinové ručičky. Počítám údery srdce. Je to jednoduché. Slyším je v ozvěně, jež se rozléhá budovou. Nikdo však nejde. Jdu ven, zapálím si cigaretu. Tu jsem si původně dát nechtěl, abych zapůsobil dobrým dojmem „voňavého nekuřáka“. Nevydržel jsem to. Při odfukování kouře jsem si cvičil své další „repliky“, abych nic nezkazil. (Zvláštní, jak moc mi na tom záleželo). Vrátil jsem se zpět a znovu čekal. Nikdo nepřicházel, nejen ona, ale vůbec nikdo. Když bylo za deset minut promítání, sešel jsem dolů do předsálí a zde čekal jeden kluk. Zeptal jsem se ho, jestli jsme to nespletli. Zjistili jsme, že ano. Profesor napsal mail nejasně a ve skutečnosti bylo promítání tam, kde bývá obvykle. S pocitem nejasné prohry, lehkou bolestí v hrudi, se svěšenou hlavou a další cigaretou v koutku jsem odkráčel směrem knihovna. Zde jsem chvíli dlel a čekal až se trochu uklidní zčeřené pocity. Nakonec jsem se rozhodl, že přijdu před koncem filmu a budu na spolužačku čekat. Přišel jsem, čekal jsem, byl jsem nervóznější než dříve. Otevřely se dveře, lidé pomalu začali odcházet ze sálu. Já jsem se začal v duchu modlit, ať aspoň teď nic nepokazím. Vyšla spolužačka s kamarádkou, zeptala se mě chladným tónem „co tu děláš“, aniž by mě pozdravila, a já jsem začal blekotat, že jsem se spletl. Ona na to, že teď už nemá čas a bez ohlédnutí odešla pryč. Od té doby jsem se jí vyhýbal, v podstatě jsem z ní měl strach a když už jsme spolu interagovali, bylo mezi námi cítit podráždění a chlad. Už jsou to bezmála dva roky. Ačkoliv se oba bavíme s ostatními lidmi ze třídy, spolu jsme se už v podstatě „živě“ nikdy nebavili. To ovlivnilo další a další aspekty mého studijního života, takže někteří její přátelé se mnou také (asi ze zásady) odmítají komunikovat, zatímco moji přátelé nemají zrovna v lásce ji. A s tím klukem, kterého jsem potkal u „špatného“ kinosálu jsem se mimochodem skamarádil. Byl z jiného oboru a tak jsem byl zrovna já od nás jediný člověk, který ho lépe poznal a díky němu poznal i další lidi. Jeden moment. Náhoda. Kapka v moři času. Co kdyby něco bylo jinak? Kdyby jsem se nespletl? Nebo kdyby to profesor napsal jasněji (ostatně nebyl jsem sám, kdo to špatně pochopil)? Co kdyby ona byla milejší? Nebo kdyby se mi od té doby sama od sebe ozvala? Seznámil bych se s tím klukem při jiné příležitosti, nebo by byl jen další náhodnou tváří v kinosále? Dodneška se mi to čas od času převrací v hlavě a já dumám – s lehce úsměvnou posmutnělostí – jak je to zvláštní, kolik věcí v našich životech je vlastně postaveno na drobnostech, na náhodách, na lehkých poryvech osudu... I o tom je Náhoda. Film, jež se přinejmenším svou základní premisou dotýká každého z nás. () (méně) (více)

Galerie (29)

Zajímavosti (2)

  • Ačkoli se film dokončil už v roce 1981, z důvodu politické cenzury se své premiéry dočkal až v roce 1987. (džanik)

Reklama

Reklama