316
316
Režie:
Payman HaghaniScénář:
Payman HaghaniHudba:
Mahyar AfsharHrají:
Sara VazirzadehObsahy(1)
„Není pro mě důležité, jak lidé vypadají, ale jaké boty nosí," říká vypravěčka íránského filmu, z níž divák zahlédne pouze proměňující se boty. Jak je vůbec možné vyprávět příběh jednoho lidského života plného společenských a osobních zvratů bez gest a herecké akce? Ve svém druhém celovečerním snímku režisér Payman Haghani užívá časovou a metaforickou zkratku vlastní právě médiu filmu. Provádí diváky jednou érou historie své země, k níž se s humorem a nadsázkou vyjadřuje hlavní hrdinka přítomná pouze v komentáři. Jak se mění politická situace, mění se i boty, které ji obklopují. Za celý svůj život vystřídala 316 párů a právě tato malá historie jednotlivce skládá velmi originální obraz tzv. velké historie. (Febiofest)
(více)Recenze (1)
Jak vyprávět bez gest a herecké akce? Hlasem vypravěče. Bohužel, otázka jaké boty nosí zde nepřesahuje úroveň důležitosti "když jsme se seznámili, měl věčně rozvázané tkaničky, ale když jsme se vzali, začal si je časem zavazovat". Nebo "není důležité, jaké boty nosí, ale jaký je to člověk". Mno, je to takové poetické, hezky natočené, ale zvolená optika rozhodně není metodou. Možná není radno vkládat velká očekávání. Další poznámka by směřovala ke kompaktnosti přístupu. Film sleduje celý život hlavní protagonistky, ale hlavní pozornost je věnována dětství a mládí, které se skutečně přirozeně odvíjí na pozadí bouřlivých politických událostí. S přesunem do dospělosti a 90. let ale poněkud historické pozadí mizí (asi se v Íránu nic zajímavého nedělo, že), děti se narodí, šup šup a jsou dospělé a poslední fáze, kdy děti dospívají, odchází a rodiče zůstávají sami, se jaksi scvrkne do posledních pár minut filmu a čiré deprese ze stárnutí. Čistě lidsky možná u někoho pochopitelné, ale diegeticky naprosto nevyrovnané a nezvládnuté. Škoda. Třeba příště... ()