Režie:
Werner SchroeterKamera:
Elfi MikeschHrají:
Isabelle Huppert, Mathieu Carrière, Peter Kern, Lisa Kreuzer, Fritz Schediwy, Can Togay, Lolita Chammah, Gertrud Roll, Haymon Maria Buttinger, Isolde Barth (více)Obsahy(1)
Malina je jediný román rakouské autorky Ingeborg Bachmann, první část z trilogie Způsoby smrti a jediná, kterou stihla dokončit před svou smrtí na následky popálenin od cigarety ve spánku v posteli. Film popisuje především dějovou linku románu, vztah Ženy k muži jménem Ivan, vztah nevyrovnaný jak intenzitou, tak směrem, vztah, který Ženu zničí. Jako třetí bod milostného trojúhelníku stojí v příběhu osoba Maliny, Ženina mužného alterega, které s ní sdílí její svět, vytrhuje ji z excesů, aby ji nakonec zavrhlo, což v logice filmu „je vražda".
Malina je výsostný text literární postmoderny, který lze jen obtížně převést do jiného média. Werner Schroeter k tomu používá řadu metaforických prostředků, v nichž často nelze odlišit realitu od snění. Obrazově opulentní Malina však i tak může pro mnohé, neznalé autorčina osudu a díla, zůstat pouze těžko přístupným záznamem šílenství jedné bytosti.
(garmon)
Recenze (16)
Když jsem Malinu četla, jen tak ze srandy jsem při otáčení stránky naťukala do vyhledávače na imdb "bachmann". Ha, a on to opravdu někdo zfilmoval. A pak vidím, že ten někdo byl Werner Schroeter, od nějž jsem předtím viděla jeden film, který... byl hrozný. A do toho všeho Elfriede jako scenáristka. Kdo by to nechtěl vidět? Tak teď už to mám za sebou a můžu říct, že atmosféra a strachy předlohy jsou vystiženy pěkně. Na druhou stranu to vystihování tady nedá moc práce a dál film nejde. Např. u těch požárů jsem se dostatečně vynervovala při četbě a ve filmu to bylo prostě už jen podruhé, i když docela poctivě. Líbily se mi interiéry a hudba, lépe řečeno se mi vlastně nelíbily, ale správným způsobem. Totéž platí i o výkonu Isabelle Huppertové. O "ději" a kýčovitosti některých obrazů se nebudu moc rozepisovat, protože by se zase ukázalo, že jsem lůza. Jen bych chtěla ještě říct, že mi to trochu připomnělo knihy Milorada Paviće. ()
Mám moc rád Bachmannové verše. Mám rád romány Maxe Frische, který jim dvěma zadělal na společné peklo (přečtěte si jeho drama Triptychon). Četl jsem Malinu – je to kniha hodně abstraktní a v určitém věku mladým dámám – neřízeným střelám – životu nebezpečná. V Schroeterově / Jelinekové verzi je tenhle pýthijský běs, který nejčastěji zaniká s mateřstvím, popsán dost věrně. Film má nádherné obrazy, trochu to změlčuje pocit z „osoby“ Maliny, který je zde wendersovským andělem spíš než alter egem – jak to ale zfilmovat jinak nevím. Asi nefilmovat. Carriére je útěšný, Huppert tradičně vynikající... Potíž je v tom, že hlavním hrdinou románu byl Malina – věčný, stále přítomný, laskavý až po samu mez Ženiny sebenenávisti. Jenže: ve filmu je jednoznačně hlavní postavou Huppert – převážit se to nepodařilo. A pak, když udělá Malina první volní akt a přestane Ženě věřit „cokoliv dalšího“, je to vražda právě pro ten akt. Nikoliv sebevražda. A byla to v případě Bachmannové sebevražda? Silné je ovšem přežití Maliny – jeho pohoda uprostřed plamenů – tam je konečně Carriére silnější než Huppert. Tam je satan. Viděl jsem málo zběsilejších filmů – jak by tohle natočil Žulawski? Řekl bych, že intenzivněji. Ale asi by nebyl tak výsostný v „ohních“. Pro tu poslední půlhodinu zvyšuju z „obyčejných“ čtyřech na pět hvězd – protože jsem sráč, když vůbec ještě hodnotím Takové téma. ()
tak tedy první hodnocení a to zrovna takového filmu ). Kdo zná ingebord bachman a její novelutak nechť věří, že se jí na plátno povedlo převést skvěle. Pro ty co ji neznají - scénář vyšel z pera Elfride Jelinek a pokud máte strach z pianistek tak tenhle film vynechjte. IMHO je s(u)yvější. Uveden poprvé letos v Hradišti a po zhlédnutí byla potřeba několika panáků vodky. Dlouho už jsem nešel z filmu takhle zničenej. ()
(Neznaje knižní předlohu.) Postmoderní ve formě i substanci, film je brilantní studií subjektivity hlavní hrdinky - či spíše "hrdinek". Postava Huppertové je štěpena sama v sobě směrem ke zbylým dvěma postavám, jimiž se neoddělitelně stává - jestliže přijde o zprostředkovatelskou roli jedné z nich, ztrácí i sebe sama. A feministický motiv je zřejmý - obě zbylé postavy jsou muži. Hrdinka tuto decentraci sebe samé a své rozpuštění v druhých samozřejmě nereflektuje přímo, ale vkládá ji do zpředmětnění sebe samé ve formě vlastních literárních produktů (ony mnohé narážky z jejích děl/ zápisků, kde se mluví, jako např. v úvodu, v němž se sní o /nahrubo přeloženo/: "místě, kde se zaměňují místa a čas, zaměňuji já, ty a ostatní."). Toto smazávání rozdílů také legitimizuje "postmoderní" smazávání rozdílů mezi snem a realitou, sněním filmu ve filmu s narativní realitou, záměnu osob v úvodní a ustavující parabole noční můry (důležitá pro zkoumání vztahu hrdinky k jejímu otci, jež, jak jsem narychlo zjistil, hraje v knize větší úlohu, než jakou jsem, alespoň já, dokázal vypozorovat ve filmu.). Ale hlavně legitimizuje Schroeterovo filmařské umění, které tuto rozdvojenost/ roztrojenost hrdinky dokáže uchopit v různých technikách zdvojování a zrcadlení. /// A to zde není místo zkoumat vztahy mezi jazykem a realitou, jež jsou důležité pro pochopení nejprve oné objektivace hrdinky, (nejen?) z ní pramenícího šíleného vztahu k realitě, a následně tak pochopit formu samotné knihy (kterou též psala žena před smrtí), potažmo formy tohoto filmu. ()
Během sledování jsem se zmítal mezi módy silného zaujetí a totálního vyčerpání (že bych kopíroval Ženino naladění?). Jasnější názor ohledně toho, co mě na tomto filmu fascinovalo (ať již myšlenkově či formálně) a co mě naopak odrazovalo, resp. ukolébávalo, ale vlastně i ohledně toho, co jsem to vůbec viděl, si udělám po druhé projekci, jež je nutností, a na kterouž se těším - proto by byl taky nesmysl jít s hodnocením pod čtyři hvězdičky. Budiž dalším důkazem toho, že jsem s tímto dílem neminul fakt, že jsem si v knihovně objednal knižní předlohu. ()
Reklama