Po strništi bos

Když vezmete už jednou vylouhovaný pytlík z čaje, strčíte jej do hrníčku a zalijete znovu vroucí vodou, výsledek prostě nebude mít zdaleka stejnou sílu, jako poprvé. Díky zdejším ohlasům, přinejlepším rozpačitým, jsem si nastavila hladinu očekávání ohledně "Po strništi bos" kamsi pod úroveň svých rozvrzaných kolen. To je velmi dobrá technika, při které divák nemůže být zklamán a často dochází k milému překvapení. Takže jsem si docela užila návštěvu doby, co mohla být opravdu krásná, kdyby jeden zasraný malíř pokojů neměl přehnané mocenské ambice. Svěrákův scénář sice působí dojmem, že vznikl na útržcích hajzlpapíru, z nichž část byla použita a spláchnuta, film je jaksi nekompaktní ve více ohledech, ale vlastně nemám nutkání se do něj ostřeji navážet. Nenadchnul, leč několik scén bylo docela fajn... žíznivému holt stačí i čaj druhák z popraskaného hrnku a já v posledních letech moc filmů neviděla. Mám sklon zastávat se slabších, dám laskavých 70%. (04.01.2019)

Řadíte-li se mezi oddané Svěrákovce, Po strništi bos přečkáte bez úhony, a navrch ještě s milým úsměvem. Je to laskavý poetický pohled na svět optikou dítěte, který je však až moc laskavý a příliš nesvázaně poetický - vyprávění schází nosný konflikt, který by pomáhal množství aktérů nějak tvarovat, a epizody ze života se slévají sice příjemně, podpírané různými dílčími zápletkami, ale postrádají pevný rámec a budí dojem, že by mohly pokračovat ještě další hodinu. Kromě Edy je nejlepší postavou s nejzajímavějším příběhem Kaiserův Vlk, ostatní mají víceméně podružné postavení a provádí hlavního hrdinu světem primárně řízeným rodinnými hodnotami a krásami i nástrahami chlapectví, a až sekundárně sužovaným táhnoucí se válkou. Není to špatný film, má přesnou režii a několik hezky vypointovaných humorných motivů, ale výsledek je příliš rozbředlý a nejednotný... 65% (04.01.2019)

Hezky vypadající idylicko-poetické epizodky. Nic moc víc. Nijak mě to neuráželo, ale ta absence nějakého výraznějšího příběhového rámce z toho dělá ve výsledku velmi prvoplánový a poněkud prázdný film. Jiným, méně schopným nebo málo zkušeným, tvůrcům bych to asi dokázal do jisté míry odpustit, ale Janu Svěrákovi ne. Na to je až příliš protřelý profesionál, navíc s filmařskými možnostmi, jaké v této zemi nemá možná žádný jiný režisér. Od umělců jeho typu očekávám, že bude mít ambice a snahu posouvat se někam dál (a ne přešlapovat na místě). Na to, aby točil nekonfliktní sázky na jistotu nebo jen sobě pro radost, má podle mě minimálně ještě tak 20 let čas. 50 % (01.01.2019)

Dobré postřehy, čím se lze nechat zaujmout, vypočítává Matty, ale zdůrazňuji, že jde o celkem snadno odhalitené záměry tvůrců, které nefungují i z dalších důvodů, než Matty uvádí: ať už proto, že dramatické momenty v rodině neodpovídají povaze ani vývoji naznačeného a odkrývaného konfliktu, takže některá rozhodnutí vyznívají neodpodstatně, nechtěně směšně, absurdně či přímo rozčilujícně, anebo proto, že u dospělých herců je občas silně poznat, že hrají, jak jsou nepřirození (především Vetchý a Voříšková) - hlavně v komických (Vetchý) či sentimentálních (Voříšková) momentech. Čili tam, kde to divák cítí nejpalčivěji. Další nepříjemností je, že tam, kde stará poetika Zdeňka Svěráka byla nemilosrdně vtipná a úderná proto, že byla podložená silným příběhem a pointovala se v čase organicky stále více s tím, jak se rozvíjel děj a prohlubovalo nosné sdělení, v tomhle sledu epizodických scén a vzpomínek to působí trapně jako vyprávění vtipů, aby utekl čas, a poetika jako obšlehnutá, vykradená, či násilně vzorová - vyprázdněná. Frustrace, která přijde se závěrem, kdy pocítíte, že jste se nakonec dozvěděli mnohem méně, než bylo ve filmu naznačeno a slíbeno, a že jste vlastně vůbec nedostali příběh, a přitom je ve vás teď nahodile uloženo lecos, co nebylo nosné a dourčené ani pospojované, a teď to ve vaší hlavě straší jako nadbytečné a ztracené, je hodně nepříjemná a snadno převáží to celkem příjemné dobrodružství momentů strávených s dětskou partou, zájmem o postavu Vlka v podání výborného Oldřicha Kaisera nebo připomínáním si typických rysů tehdejšího venkova, těch poutavých, vlídných, přitažlivých, i těch syrových, krutých, až odstrašujících, ale každopádně jako celek konstitutivních pro každého, kdo ještě měl tu čest (jako o několikerých prázdninách u dědečka ještě zčásti i já) - to byla přitom nejpřirozenější a nejvýživnější linka, která udržovala pozornost a sympatie, byť nakonec se ukázalo, že poněkud uměle a podvodně, že totiž byla také spíše samoúčelně zneužitá a v celku díla nikam nedovedená. A film jako takový tedy považuji za nezvládnutý, nikoli pouze za nedotažený. *~ (18.08.2017)