Futsu saizu no kaijin

Můj první Tsukamoto a možná bych hodnotil i líp, kdybych rozuměl tomu o čem se bavili. Tsukamotova představa biomechanického člověka je fascinující a velmi zneklidňující, ale to ještě nic není. Co mě na snímku nejvíc zaujalo byla neuvěřitelná práce s obrazem a halucinogenní snová kamera, jestli se tak tomu ještě dá říkat. | ► Futsu saizu no kaijin , 2/2 (27.12.2008)

Film, který stojí na té nudnější straně psychedelicky působících filmů. Ne kecám, tenhle film není jen nudný, je vpravdě neskutečně tupý debilní a není o něm bohužel nic moc dobrého co říct, je natočenej jako kdyby kameru držel Alzheimerickej leguán po kokainovém večírku a děj nejspíš spáchal někdo, kdo si z toho leguána upekl kung pao. A hle, koho asi napadlo tam vecpat takové fikané a originální prvky, jako robotický penis pronásledující a napadající lid... Kdo ví. (22.12.2014)

Debutový krátkometrážny amatérsky film Shinja Tsukamota predstavuje japonskú undergroundovú scénu v tej najlepšej a najzvrátenejšej podobe. Syžet, jeho prezentácia a zvolené technické prostriedky (inscenovanie úsekov deja ako anime, prvky grotesky, zbesilá rapidmontáž, elektronická hudba 80. rokov dopĺňajúca industriálnu atmosféru) predpovedajú autorský štýl, uplatnený neskôr v prvom Tsukamotovom celovečernom filme. Vďaka pasáži, ktorá vnáša trochu svetla do nedobrovoľnej mutácie hlavného hrdinu, ho možno považovať za čiastkový interpretačný kľúč k o tri roky dokonalejšiemu, revolučnému Tetsuovi. Je len na škodu, že sa dá film vidieť v mizernej obrazovej kvalite (poskakujúce titulky a nerovný obraz naznačujú, že ide zrejme o nahrávku z kina alebo DVD na ručnú kameru). 80% Game over. (08.01.2015)

Regulérní Tsukamotova prvotina nese prakticky všechny nosné znaky, které můžeme objevit i v jeho pozdějších dílech – nejvíce asi v techindustriálním Tetsuu, jež tvoří zásadní průlom na poli japonského undergroundu. V obou snímcích je cítit prazvláštní fascinace člověkem jako biomechanickým elementem, přičemž některé zavedené postupy se v Tetsuu opakují (celofánový rotopenis, postupná mutace do závěrečného obskurního monstrmechanismu). Narozdíl od něj však Futsu saizu no kaijin potěší výrazně kratší stopáží, která podobnému experimentu naprosto vyhovuje. (12.12.2004)

Už ve svém prvním počinu je Cukamoto ukázkově posedlý až kafkovskou groteskností. Tělesný i duševní rozpad hrdinů, nezapadajících do většinové společnosti, předvádí téměř v každém ze svých snímků. Ve svém prvním cyberpunkovém období reflektuje strach z proměny člověka v nemyslící stroj tupě vykonávající daný úkol, ale i všeobecnou fóbii japonské společnosti z vážně nemocných a tělesně postižených. Cukamoto má silné vizuální cítění a ovládá zpravidla vše od režie, scénáře, kamery až po střih. Někdy se ve filmu objeví i coby vedlejší, nebo dokonce hlavní role. Tak je tomu i v případě tohoto osmimiletrového snímku, který se navzdory své krátkosti vyznačuje bizarními maskami, kvalitním střihem i nezaměnitelnou atmosférou. K vidění na YouTube. (06.11.2022)